Teilhard de Chardin [tejár d šarden] Pierre Maria-Joseph, * 1. 5. 1881, † 10. 4. 1955, francouzský paleontolog, geolog a filozof; člen jezuitského řádu. Účastnil se expedicí v Číně (výzkum předchůdce člověka rodu Sinanthropus), ve střední Asii a jinde. Usiloval o univerzální křesťanskou interpretaci světa na evolučních základech (pro neshody s oficiální církevní doktrínou byl zbaven profesury a omezován v publikační činnosti). Spirituální zkušenost považoval za klíč k interpretaci poznatků přírodních věd, chtěl uvést do souladu učení Ch. Darwina a objevy moderní paleontologie s křesťanskými dějinami spásy. Naplňování evoluce, směřující k lidskému vědomí, je procesem zvnitřňujícího zkomplexňování. Důležitou roli hraje myšlenka konvergence k absolutnímu bodu (bod Omega), pojetí nadosobní sféry jako překonání kolektivní dimenze života a koncept personalizujícího vesmíru. Svět je prostoupen božstvím. Hlavní díla: Le phénoméne humain (Lidský fenomén), Místo člověka v přírodě.

Místo člověka v přírodě – již sám název neklamně napovídá, co je autorovým záměrem – jako mnoho myslitelů před ním, i on se snaží odpovědět na otázku, jaké místo zaujímá člověk v přírodě, ale nejen v ní – v Chardinově pojetí je příroda především synonymem vesmíru, všeho toho, co nás obklopuje, živého i neživého, všeho toho, co jsme až dosud byli i nebyli schopni obsáhnout empirickou zkušeností.

Nosnou myšlenkou Charadinova vymezení fenoménu “člověk” je snaha o vysvětlení vesmíru skrze člověka, jinými slovy, chceme-li pochopit vesmír, nelze tak učinit, aniž bychom z jeho celku vynechali člověka, jako jeho nedílnou součást. A právě odtud ubírá se proud Chardinovy filosofie – Jaké je místo člověka v tomto “světě”? Je jen jeho součástí, jeho podmínkou nebo je člověk určitým stadiem vývoje vesmíru, snad tím dosud nejposlednějším?

Své dílo Místo člověka v přírodě rozdělil Chardin do pěti základních kapitol, k nimž se vztahuje ještě řada článků a pojednání, která směřují blíže k člověku samému, k jeho postavení v rámci společenských vztahů. Chardin se ve svých úvahách zjevně snaží skloubit teorii evoluce s dosavadním náboženským pojetím původu lidstva i světa v duchu křesťanství. Není tomu náhodou, je-li autor křesťanem a členem jezuitského řádu.

Je však také biologem a paleontologem a netají se obdivem k lidskému druhu, který se jako jediný z mnoha jiných druhů na této planetě, stal neobyčejně úspěšným, zvláštním fenoménem, jenž dospěl až tak daleko, že zkoumá svoji podstatu. Chardin se dále táže, zda člověk, či spíše lidstvo, není “tím nejdokonalejším stavem kosmické látky v okruhu naší zkušenosti?”, a nejen to - čtenář přímo podléhá nutkání, uvažovati za tím vším ještě nějakou vyšší sílu, poslední příčinu, v níž se uskutečňuje veškerá dokonalost a úchvatnost života i člověka.

Život! Co je život z hlediska vědy? Je jen nahodilostí, nepodstatnou drobnou odchylkou rozsáhlého světa hmoty nebo se jedná o jednu ze základních vlastností vesmíru, přecházet z pouhé existence na základě fyzikálních zákonů do roviny zkomplexňování, které exaltuje v momentu uvědomění si sebe sama v  člověku? Chardin se velmi důrazně staví proti redukci života na nahodilý fenomén a povyšuje jej na jednu ze základních vlastností hmoty, potažmo vesmíru samotného!

Fundamentem úvahy o postavení života v rámci vesmíru je moment zkomplexňování a korpuskularizace.

Komplexnost není prosté shlukování na základě fyzikálních zákonů jako u hvězdy či krystalu. Tyto nejsou dokončeny, mohou se stále rozšiřovat a jsou organizovány na poměrně jednoduchém fyzikálním schématu. Komplexní je naopak atributem seskupení částí, ne však na základě množství, ale na podkladě organizace a složitosti vzájemných vztahů. V neposlední řadě se musí jednat i o seskupení dokončené, uzavřené, existující jen samo o sobě a pro sebe. Vzniká tak nová jednotka – korpuskule - organizovaná, odlišná od pouhého shlukování částic.

Lze namítnout, že i shluk těchto korpuskulí se může dále rozšiřovat, ale potud nelze opomenout, že každá korpuskule je autonomní jednotkou, schopnou vlastní existence a všech projevů života, jako je látková výměna,. reakce na okolí či rozmnožování. K dalšímu shlukování může pochopitelně docházet a dochází stále, ne však libovolně, ale podle přesných pravidel. Představíme-li si jako korpuskuli buňku, může tato existovat sama pro sebe – jednobuněční, může se však i dále shlukovat s jinými buňkami – na základě pouhého shlukování – např. kolonie jednobuněčných řas - nebo může vytvářet s dalšími korpuskulemi shluk dle přesných pravidel a genetického plánu, který je ukončen a přesně definuje rozložení korpuskulí a jejich vzájemných vztahy. Zde by se příkladem dal uvésti jakýkoliv mnohobuněčný živočich, nesestávající jen z jediného druhu buňky.

Zjednodušeně si ji představme jako snahu o znázornění na ose y nekonečnosti vesmíru a jeho velikosti , na ose x, jeho nekonečnosti v počtu částic, jež obsahuje, kde základní jednotkou je atom. Chardin nesetrvává jen u tohoto vymezení, ale přidává třetí nekonečno, kterým se stává zkomplexňování hmoty ve smyslu výše popsaném. Přichází tak ke třem nekonečnům – nekonečně velké či malé, nekonečně početné a nekonečně složité.

Tak jako uvažujeme pro nekonečno v rámci velikosti /délky objektů/ modelově např. virus, člověka, poloměr Země či galaxie, je pro vyjádření komplexnosti příkladným virus, buňka, nezmar či konečně člověk. Zde je opět znovu nutné zdůraznit, že komplexnost nespočívá v počtu buněk, kdy slon by měl proti člověku jednoznačný primát, ale v měřítku složitosti a uspořádání vzájemných vazeb částic. A jaké jiné kriterium použít pro srovnání, než neurony a nervovou soustavu, tedy především mozek. A právě zde vyvstává paradox. Lidský mozek je se svým cca. 20 miliardami neuronů tím nejsložitějším tělesem, které prozatím ve vesmíru známe. A ačkoliv je např. proti naší rodné planetě nepatrným, předčí ji zdaleka v komplexnosti!

Po krátkém úvodu, který je nástinem základní filosofické linie a vymezením klíčových pojmů, přichází Chardin k podepření své teorie vědeckými poznatky, především z oblastí biologie, antropologie a paleontologie.

Zároveň s tímto útočí na naše staré deterministické pojetí světa, které nás nutí, položit si ve vztahu ke zkomplexňování a vzniku života v kontextu vesmíru otázku pravděpodobnosti vzniku života. Postaru se ptáme po kauzalitě, po zdůvodnění jevu a docházíme k zjištění, že život je nanejvýše jen nahodilým procesem, naprosto nepravděpodobným, spíše jen odchylkou, mutací vesmírného řádu…

Chardin však uvádí čím dál více příkladů, které nás nutí uznat, “ že část vesmírné látky, ponechána sama sobě, se nejen nerozkládá, ale dokonce vydává ze sebe jakýsi květ – začíná se oživovat. A tak kromě entropie (kterou energie upadá), kromě expanze (která rozvíjí a člení hladiny vesmíru), kromě přitažlivých sil gravitace a elektrického pole (které shlukují hvězdný prach) musíme nyní připustit a vzít v úvahu stálý, trvalý proud “zvnitřňujícího zkomplexňování”, který oživuje celou masu světa.”

Pokud již přijmeme existenci vesmíru a jeho rozšiřování a zkomplexňování, budeme hledat jeho základní pružinu. Odpovědět si může buď klasicky - v duchu materialismu či spiritualismu - nebo, jak naznačuje Chardin, existuje-li ve vesmíru určitá míra nahodilosti, pak právě život ji svým průběhem odsává, neboť sám ve podstatou směřuje k řádu, přesnosti a účelnosti.

Nyní se dostáváme do druhé kapitoly Chardinova pojednání, kde se zabývá samotným vznikem biosféry, její diferenciací na jednobuněčné a mnohobuněčné, rostliny a živočichy. V rámci zkomplexňování volí nakonec jako hodnotící měřítko jednotlivých organismů složitost jejich nervové soustavy a její vývoj sleduje na několika příkladech jako proces cerebralizace. Jedná se více méně o pojednání v duchu Chardinova profesního zaměření – tedy paleontologie a biologie. Co je však podstatné z filosofického hlediska je závěr, k němuž dochází – “osa korpuskulizace prochází na Zemi řádem primátů a to čeledí antropoidů.” To znamená, že proces utváření stále složitěji organizovaných jednotek ve vesmíru se započal na Zemi a u uskutečňuje se v rámci života ve vývojové větvi primátů a jejich nejprogresivnější čeledi – antropoidů.

Mohlo by se zdá, že zde by měl být konec Chardinova hledání místa člověka v přírodě, ale právě naopak. Chardin neopomněl, že člověk je přeci jen člověk, tedy tvor společenský, a tak zákonitě po vývoji biologickém následuje i vývoj ve fázi socializace, spějící k civilizaci - a v jejím rámci k individualizaci jedince.

V okamžiku, kdy člověk dosáhl schopnosti sebereflexe, je další tendencí v jeho vývoji proces socializace – sdružování jedinců na základě psychických pout. Tento proces slučování však u člověka proběhl téměř současně po celé Zemi a jak dnes vidíme, spěje čím dál tím více ke globální populaci. Chardin toto rozložení lidstva na planetě nazývá “noosférou”, nebo-li myslící sférou.

Než však přistoupíme k charakteristice utváření a znaků samotné noosféry, je nutné zastavit se u procesu socializace, která probíhá ve dvou fázích. První z nich je fáze rozpínání, expanze lidstva, druhou opětovné stlačování v duchu pokračujícího zkomplexňování.