Nikdy nevíte co se může stát, když k vám přijede na návštěvu zvědavé dítě. Nestačíte hlídat, kde právě je, co zrovna bere do ruky a bezděčně rozbíjí, do čeho se dobývá. A těch otázek, na které marně hledáte odpovědi, ačkoli se jeví tak jednoduché!
Každý, kdo něco podobného zažil, mi dá za pravdu, že před zvědavým dítětem nezůstane nic utajeno.
Dětský zrak je nadán schopností vidět za každou věcí nějakou hru, nějaký příběh. Jak spolu souvisí hadříček na čištění skel a anténa od rádia? Hadříček se přeci připevní na anténu a hned máme prapor na stožáru! Myslel ,jsem, že takové voloviny napadají jenom mě.
Na kostku cukru se namaluje obličejík a hned je s čím si hrát. Provázek je had a kámen je zlý drak. A co teprve nějaké neobvyklé věci!
Objevila krabičku s nepříliš používaným kuřáckým harampádím. Starý zapalovač, tabatěrka, několik krabiček od sirek a čistidla na dýmku. Vysvětlím jí, jak pracuje zapalovač, jak se čistí dýmka atd. V jejích rukách se náhle objeví krabička od velkých dýmkových zápalek. Něco v ní chrastí. Panebože! Úplně jsem zapomněl, že jsem do ní ukryl kuličku hašiše, kterou jsem před časem od kohosi dostal. Ani jsem jí moc nepoužil, jen jednou jsem z ní trochu uždíbnul. A musím říct, že to byl dobrej materiál.
„Strejdo, co v tom je?“
Hlavně zachovat klid, nevzbudit žádnou zvědavost, co nejrychleji tuhle záležitost vyřídit a odvést pozornost jinam.
„Ale nic, jen taková kulička.“
A jaká kulička?“ Zdá se, že to nezabralo. Zvědavost neklesá, ale roste.
„Prostě taková tajná kulička. Nikdo nesmí vědět, že jí tam mám. Dej jí zas na místo, jo?“ Bojím se, abych se do toho ještě víc nezamotal.
Zkoumavě si prohlížela krabičku ze všech stran.
„A mohla bych se na ní podívat?“ Zeptala se.
A je to tady. Jak z toho ven? „Ne, ta tam musí zůstat schovaná.“ Zkouším rozehrát tajemnou hru.
„Ale já bych jí hrozně chtěla vidět.“
„Ne, ta tam musí být schovaná, protože jí nikdo nesmí vidět.“
„Prosím…“
„Ne, radši jí tam polož zpátky.“
„Tak jo“, řekla zklamaně a vrátila krabičku s hašišem na místo.
Oddychl jsem si. Snad je to vyřízeno. Po chvíli se mi podařilo odpoutat její pozornost pomocí počítačových her. Ale ne na dlouho.
„A co by se stalo, kdyby tu kuličku někdo viděl?“ Zeptala se asi po pěti minutách a bylo vidět, že jí to opravdu vrtá hlavičkou.
Rychle jsem přemýšlel. Bylo jasné, že už se nenechá odbýt nějakou lacinou odpovědí, pořád jí to bude v hlavě vrtat. Třeba o té kuličce někomu řekne, třeba si jí bude chtít tajně prohlédnout za mými zády, třeba si bude myslet něco nesprávného.
„Mohla bych se na ní podívat?“ prosila znovu.
Nemohl jsem dopustit nechat pro ní tuhle hádanku nerozřešenou. Z výše uvedených důvodů. Přemýšlel jsem dál. Jde jen o její zvědavost. Dokud tu kuličku neuvidí, nedá s ní pokoj. Jakmile jí uvidí, zapomene na ní a bude se věnovat něčemu novému.
„Tak dobře, ale jenom na chvilku.“ Došel jsem k rozhodnutí, že tohle řešení je správné. Potěšeně poskočila. Otevřel jsem krabičku a objevila se kulička hašiše. Vzala jí do dvou prstů a prohlížela si jí. Asi byla z té nevzhledné hmoty, se kterou jsem dělal tolik tajností, zklamaná. Kdyby tenhle výjev pozoroval nějaký zarputilý protdrogový bojovník, byl by zděšen, ale se vlastně vůbec nic nestalo. Vzal jsem jí kuličku z ruky a uložil jí zpět do krabičky. Od té chvíle na ní znovu zapomněla.
Přemýšlel jsem o tom, proč je nutné jí lhát a neříkat jí pravdu. Na druhou stranu mi nepřipadalo správné poučit jí o pravých účincích hašiše a způsobech jeho aplikace. Něco takového by znovu roznítilo její zvědavost a chtěla by to zkusit. Hned, nebo co nejdřív. Rozhodně by jí to utkvělo v paměti. A určitě by o tom někomu vyprávěla – kamarádům, nebo rodičům. Já bych mohl být obviněn z propagace drog a ohrožení mravního tohohlenc dítěte. Proto radši lžu a vymýšlím si.
Na jedné straně já, na druhé pětileté dítě a mezi námi kulička hašiše. Dítě chce o ní znát pravdu, ale já mu jí nemohu říct. Je dobré lhát?
|