Bezcílně bloudil ulicemi města. Sem tam a zase zpět. Nevěděl kam jde, nevěděl co má dělat. Byl naštvaný na celý svět a jak se mu zdálo, on na něj také. Skoro každý na něj hleděl jako na nějakého mimozemšťana. Nevěděl proč, nevěděl co provedl tak strašného… Možná všechny štvalo, že tady vůbec je, že kdy vkročil nahou na tuhle planetu. Na tu, o které se za pár milionů let budou zmiňovat učebnice mezigalaktického zeměpisu, jako o té, která během pár století inteligentního života dokázala zničit sama sebe…
Byla mu zima, foukal studený vítr, nechtěl se však ještě vracet domů. Nejraději by na té lavičce seděl do skonání. Podle něj by to nemuselo trvat tak dlouho. Již pár dní koketoval s myšlenkou sebevraždy. I když procházel svá oblíbená místa, ta na kterých prožil hezké chvíle, nedodávaly mu to, co zrovna potřeboval. Přemýšlel nad tím co bylo, jaké to bylo a hluboce se nořil do stavu, kdy se zdálo, že už se to nemůže opakovat.
Přišlo mu, že nemá žádný životní cíl. Samozřejmě, že ho měl, ovšem i ten se mu poslední dobou hroutil. Myslel si, že na to nemá. A všechno tomu naznačovalo… Všechno to, co se mu honilo hlavou bylo vlastně založeno na nedostatku sebevědomí. Byl rád, že o tom věděl, ale nedokázal s tím nic dělat a nedokázal s tím ani žít…
|