Elementární nejistota
Utápím se ve vlastních slovech,
ve vlastním křiku nic neříct,
nikomu nic nepovědět,
jak se nebát,
jak se bojím,
že se zase v sobě ztratím...
Každý přijde řekne: Já tě chápu,
a pak za zády se svěří,
že jsem složitá,
na něj až příliš,
ach bože jak jsou lidi povrchní.
Počítat , že vlastní stesky budou číst i další,
silné kafe po ránu...
Stále tápat ve vlastním těle, duši,
rozbít šestý pohár ,
se asi nesluší
A co se sluší ???
Sklo se tříští o stěnu mého já,
v záhybech té růžové hmoty,
říká se jí mozek.
Klonování je tak zastaralé,
a co se děje s těmi,
jemž se rozdělí duše?
Je vůbec nějaká ?
Nevím, jestli doufat.
|