Měsíční svit krajinu laská,
hladina rybníka zrcadlí nebe,
hřeje mě noc a velká láska,
ta, která mě společně s rosou zebe.
Do dáli kroky mé do noci duní
ozvěnou o bránu nebeskou,
na stráni červené jahůdky voní.
Kéž bych byl dnes večer s Terezkou!
Lehám si do trávy a po hvězdách bloudím,
zdalipak nenajdu ztracenou světlušku,
přivírám oči a milou do snu vloudím,
hladím ji něžně, mou křehounkou berušku.
Nakonec oči mi otevře ráno kruté,
tou náhlou bolestí chce se mi běžet a řvát:
„Živote! Terezko! Bože můj!...I ty, Brute!“
Vysílen řítím se k zemi a začínám lkát.
|