První máj v Paříži
Ujíždím z Disneylandu, dokonalého umělého světa, údajné továrny na dětské sny. Spíš růžové smrtihlavy, ušklíbnu se. O čem budou snít moji turisté při zpětném nočním přejezdu Německem? Co je sen? a co neni sen? ptá se Pavel Z. Tady je vše mimo jakékoliv kritérium.
Sedím v RER, vyhlížím Paridov. Také podivný svět, ale reálný. Snad.
Nevystoupil jsem na Châtelet, jak jsem zamýšlel, vyhodili nás už ve Vincennes, nějakej pošuk skočil na Nation pod vlak. První máj v Paridově. Vítejme v Evropě.
Centre George Pompidou. Stejní pouliční hudebníci se stále stejnými čísly. Tohle je tvář Paříže, která trvá. Stejně jako její smradlavé zelené metro a lidé v něm.
Koupil jsem si gyros. Jeho chuť nevnímám, přestože jsem si ho dostatečně osolil. Trnu, zda mi vrátí na stoeurovku. Listuji v Courrier International. Články o lidech z rozšířené Unie. Staří i Noví Evropané. Alespoň budu mít co číst, až v nočním autobuse bude čarovat Harry Potter.
Je První máj… a nikde žádná demoška! Cestou na Concorde jsem potkal pouze tři skíny šacované flikama. Pár metrů od nich ještě jednoho, volně se pohybujícího. Ale nikde žádní anarchisté, natož pak dělníci! Nikde tribuny, nikde státníci, nikde mávátka, žádné portréty. Jen zvětšené fotografie Che Guevary, Jima Morrisona a Boba Marleye ve stáncích bukinistů.
U Seiny mi došlo, že mi už Paridov nepatří. Že už nekřižuji předměstí, nesvírají mě křeče v neznámých bytech různých čtvrtí. Už se pouze procházím. Na Place de la Bastille mě přivedlo dunění sound systému. Vítají mě transparenty a vlajky všech barev. Levý svět ve své pestrosti…
Agir au lieu d´élire!
CGT PCF SCALP PCE
100 ans de L´Humanité
La CGT – tous ensemble!
Déplacez le capitalisme!
60 millions de Français
5 milliards d´étrangers
Que faire?
Votez gros con!
Vous êtes fier d´être français?
Soyez fier d´être un con!
Votez gros con!
NON à la constitution
OUI à l´Europe des travailleurs
Pas de guerre entre les peuples
Pas de paix entre les classes
Vivant debout!
Voleurs, rendez-nous nos miettes!
Stařík s holí a bílým áčkem na černém tričku nabízí muži se šedivými dredy červené pelmelky s ikonou Che Guevary.
Máme přeci právo žít ve svobodném světě bez reklam! Čtu za zvuku Internacionály na hrudi osamocené babičky. Action anti-pub.
Kus průvodu se odtrhnul a běží do boční uličky. Mladí stateční anarchisté obklopují místní Quick, francouzskou verzi MacDo. Šplhají po vývěsním štítu, lepí samolepky, odnášejí reklamní tabuli, snaží se připevnit transparent s hesly proti nezaměstnanosti. Černé vlajky vlají. Pod jednou z nich hrdý muž v bundě Adidas.
Vracím se na Bastilu. Náměstím duní pochod stovek maoistů. Vedle jejich údernických skladeb mi zpěv kdysi povinné Internacionály zní jako ukolébavka. Rudé hvězdy, jejichž střed zdobí kalašnikov, plní místo, kde to kdysi všechno vypuklo. (Ještě ráno stěžoval jsem si na nepřítomnost mávátek.)
Rudou nahrazují palestinské prapory. Kdosi mává hnědostříbrným igelitem.
Na schodech Opery se bubnuje. Tři flikové pozorují hráče a jeho společníka a dohadují se, zda to, co drží v ruce, je špek, či nikoliv.
Průvod uzavírají zelené kropicí popelářské vozy.
Co je sen? a co neni sen? Na Gare de Lyon nastupuji do vlaku směr EuroDisney. Je prázdný.
|