Díval se na plynoucí řeku, od jejíž třpytivé hladiny se odrážely paprsky odpoledního slunce, a na okamžik zapomněl na všechna trápení, nenaplněné touhy i na svou samotu. Svět se na krátkou, až příliš krátkou chvíli skládal pouze z modrostříbrné stužky vinoucí se od jednoho obzoru k druhému a mladíka sedícího na jejím břehu. Pak se slunce, neberouce ohledy na zasněného chlapce, schovalo za oblaka, strhlo řece její líbivou masku a voda se opět zbarvila dohněda. Mládenec smutně svěsil hlavu a obličej s vodnatýma očima, nápadným nosem a úzkými rty se ztratil pod záplavou dlouhých, jako smola černých vlasů. Poté k němu přistoupila starší žena v bílém plášti, s vlasy staženými do pevného drdolu, a jinocha, který se nijak nebránil, odvedla pryč.

     Uprostřed rozlehlého náměstí plného spěchajících lidí stála fontána obklopená několika dřevěnými lavičkami. Na jedné z nich, ve stínu chátrajícího kostela, tiše seděl mladý muž a trochu udiveně pozoroval ruch panující kolem. Arnošta trápily výčitky, ošetřovatelka doprovázející ho na vycházkách byla milá a laskavá žena a on zneužil její důvěry. Touha navštívit znovu svět za hradbami ústavu však byla příliš silná.

     Léčebna, ve které strávil poslední léta, nebyla žádným vězením pro slintající šílence, jak si lidé často představují. Ačkoli mnozí z pacientů tak trochu ztráceli kontakt s realitou a jednání s nimi bývalo často obtížné, stále byli v očích svých ošetřovatelů v první řadě lidskými bytostmi. Navzdory léčbě zůstával mladík uzavřený a působil až apatickým dojmem. Nikdo netušil, že za maskou odevzdanosti klíčí pevné rozhodnutí, kterým se jeho mysl zaobírá stále častěji. Znovu se podívat ven, znovu spatřit a zažít věci, které ústav ve své skromné nabídce neměl a ani mít nemohl.      

     Útěk se zdařil, ocitl se mezi normálními lidmi, ale ani trochu se necítil být součástí tohoto venkovního světa. Vše bylo příliš nové, příliš barevné a příliš hlučné, než aby si připadal šťastný nebo alespoň spokojený. Nehybně setrvával na své lavičce, neboť tiché zurčení vody nedaleké fontány ho uklidňovalo. Když se však slunce zbarvilo do ruda a chystalo se opustit bezmračné nebe, Arnošt se zvedl a nejistým krokem zamířil do jedné z uliček ústících na náměstí.

     Ačkoliv se zešeřilo a většina obchodů pomalu zavírala, davy proudící městem nikterak neprořídly. Lidé, jejichž odpoledním cílem byla nákupní centra, úřady či restaurace, spěchali nyní do kaváren, barů, kin nebo divadel. Arnošt nikam nespěchal. Kráčel pomalu a snažil se vstřebat všechny ty křiklavé nápisy, zářící neony, hlasité motory  a mnohé další vjemy, na něž si jeho smysly dávno odvykly. Pocitu odcizenosti, kvůli němuž léčebnu opustil, se ani teď nezbavil. Ba právě naopak, v přítomnosti tolika jiných lidských bytostí se jeho samota zdála být ještě nesnesitelnější. Toužil po vlídném slovu nebo přívětivém úsměvu, všichni ho však míjeli bez zájmu. A jak čas ubíhal a on se nořil stále hlouběji do přelidněného města, do jeho očí se počalo vkrádat zděšení a smutek.

     Viděl špinavého žebráka, který k nevšímavým chodcům prosebně vztahoval pahýly svých zmrzačených končetin. Chlapce a dívku s horečnatě se lesknoucíma očima, kteří se už nemohli dočkat krátkého okamžiku falešného štěstí proudícího jejich rozpíchanými žilami. Ženu, jež ztratila poslední zbytek lidské hrdosti a s nestoudným výrazem nabízela své opotřebované tělo kolemjdoucím. Hlouček vyhublých a špinavých dětí peroucích se o zbytky jídla odhozené rukou se zlatými hodinkami. Zvracejícího opilce, jenž přitom však v ruce stále pevně svíral poloprázdnou láhev. Bezcitného muže bijícího svou ženu a opodál stejně bezcitnou ženu bijící své dítě. Tlupu mladých výrostků, kteří s ďábelským smíchem a se spreji v rukou hyzdily stěny prastarého kostela. Mladou ženu, která se marně dovolávala pomoci, když se její kabelka ocitla v rukou šklebícího se otrhance. Desítky rukou svírajících ve svých zažloutlých prstech smotky tabáku, ze kterých jejich majitelé lačně natahovali do svých plic jedovatý kouř. Cizince všech barev, kteří městem procházeli s pohrdavými úsměvy pramenícími z jejich naditých peněženek.

     To vše Arnošt spatřil během jediné noci. Zkaženost světa se při doteku s čistou duší nevinného mladíka měnila ve třpytivé slzy kanoucí po jeho tvářích. Jeho cesta se pro něj stala cestou utrpení, veškeré zlo, jehož se stal svědkem, nesl útlocitný mládenec na shrbených ramenou jako těžký kříž. Kam se ztratila láska a milosrdenství, trápila Arnošta otázka, na níž nenacházel odpověď. Snad měli pravdu všichni ti sýčkové zvěstující příchod apokalypsy a Ďábel zbavený svých okovů již prochází světem vydaným mu napospas. Mladíkovi se udělalo nevolno, cítil se pošpiněn už pouhou přítomností v ulicích špatností prorostlého města. Ve spáncích mu zběsile tepalo a těla rozpáleného horečkou se v nočním chladu zmocnil neovladatelný třas. Před očima zakalenýma bolestí se jeho okolí proměnilo ve svíjející se barevné obrazce a zvuky rušného velkoměsta se slily ve řvoucí, uši drásající kakofonii. Přesto se zaťatými zuby klopýtal dál, poháněn neznámou silou, snad nadějí, která přece umírá poslední, nadějí, že na konci své cesty, možná až ve světle vycházejícího slunce, najde v některém ze zapadlých koutů města alespoň malý, docela maličký kousek ryzího a ušlechtilého citu.

     Potácel se tedy bludištěm temných uliček, příčetný blázen uprostřed normálních šílenců, nedbaje pohoršených pohledů, které po něm ostatní vrhali. Mládenec, který se po mnoha hodinách chůze ocitl na pokraji sil, se čím dál častěji opíral o vlhké zdi domů tyčících se kolem něj, jejichž drsná omítka drásala jemnou kůži mladíkových dlaní do krve. Pronikl do městského labyrintu tak hluboko a čas tolik pokročil, že řady chodců konečně prořídly a poloprázdné tiché uličky působily skoro mírumilovným dojmem. Arnošt se na chvíli zastavil a opřel se o strom, který jakýmsi zázrakem přežil úklady moderního umělého světa.  Obyčejný strom s holými větvemi se pro Arnošta stal jakýmsi záchranným lanem, hozeným čisté duši vzdorující z posledních sil záplavě lidského zla. Bolest hlavy trochu polevila a mladíkův rychlý mělký dech se opět zklidnil. Arnošt se s očima pevně zavřenýma opíral zády o mohutný kmen stromu,  dokud neucítil na tváři škádlivý dotek prvních paprsků ranního slunce. Setřel z opuchlých očí slané stopy nočních slz a rozhlédl se kolem. Pohled, který se mu naskytl, byl velmi nečekaný a nadmíru vítaný. Slepá ulička končila mladíkovi dobře známými mohutnými dřevěnými vraty. Ač se to zdálo nemožné, jeho dlouhá pouť skončila na místě, po kterém jeho duše týraná četnými výjevy lidské špatnosti toužebně volala, na místě, kde celá cesta přinášející jen bolest a utrpení začala. Ve světě, jaký jsem dnes poznal, chci být za blázna, pomyslel si Arnošt a vešel dovnitř. Brány ústavu se za ním zavřely. Byl v bezpečí.