|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
Kdo ví, kdo se ztratil v noční IOWĚ? Autor: Shammann (Občasný) - publikováno 23.5.2004 (00:54:14)
|
| |
Další večer vyplněný osamělou meditací, házel jsem kostkami o protější stěnu a slovy se pokoušel zachytit zvuk tříštícího se rozpadu. Jednotlivé atomy, které zprudka vyrážely proti pevnému uskupení zdi vytvářely zarudlé pásmo kaněk, v rohu jemně cinkaly jednotlivé body, stačilo se lehce nadechnout, a hned se dostavil svíravý pocit, který vyvolává sny plné apokalyptických vizí, paží okoupaných v jakémsi předstupni mešního vína, zakrvácené taláry vlající pod vlastním dechem.
Konečně se ztratil neustálý, bytostný vnitřní přetlak, poslední týdny mě pomalu rozpolcoval, je jenom 6 neuspořádaných hrotů identity.
První vede od nádechu až po ponoření hlavy pod vodu...
Druhý kráčí kolem rozjitřeného čela do osmého roku věku...
Třetí přijímá vržené slovo směrem ze shora dolů...
Čtvrtý sídlí v podbřišku a věkem slábne...
Pátý nacházíme až v průběhu žití, často se jenom leskne v dálce...
Šestý nás vyplňuje, prochází, je našim obsahem...
Zvedl jsem hlavu a u lustru spatřil levitující baldachýn, ze kterého na mě prýštila mě neznámá tekutina. Zastavil jsem tento obraz a nechal do svých úst vtékat jenom jemný pramínek, Ježíšovo přijímání many zamrzlo na posledním milníku lidství.
Cizí, obrovské dlaně mi podepřely hlavu a já počal růst, ale stejně tak se mnou nabývalo na velikosti a intenzitě okolní prostředí. Uprostřed tedy rozkvétá svět vědomých, následován po levé straně světem otců, a po pravé straně světem ukřivděných.
Tu se ale najednou zvedl vítr a vytrhl mě z mého poznávání jednotlivých předstupňů. Prudce jsem zavřel oči a na chvíli ztratil kontakt.
Poslední kapky mi nazlobeně dopadaly na rty – někde v dálce jsem uslyšel hluk projíždějícího vlaku. Stál jsem ve tmě, pravděpodobně někde mimo Evropu, soudě podle zbytků kaktusů, které se povalovaly všude kolem. Měsíc podsvěcoval rozvířený písek, vypadal, jakoby ho tam někdo úmyslně ukryl, viditelnost se zkracovala každým krokem od mého procitnutí. Někde v mém mozku praskla přepážka, měl jsem strašnou chuť se znovu zhroutit a válet se v chladivém písku, znovu zavřít oči.
Můj výlet v Iowě..
Vymodlená agonie, útěk je vždy následován ještě větším odcizením.
Jakákoli střízlivost se rozteče do groteskního pitvoření, mánii následuje nechutenství...
Můj ztracený výlet v Iowě
Souvislosti se tedy rozpadají v pouštní míze, setba a náhrada...
Léčba je nepodstatná, děj se ztrácí nebo podléhá korozi
|
|
|