Karel Duchek
O barvách života a náladách
“part one”
PROLOG
Curriculum vitae
Když jsem novorozencem byl
svět nebyl
a snad ani já
vždyť vzpomínka na mateřský prs mi nezůstala
Když jsem batoletem byl
hle, vůkol svět
barvy, vůně, zvuky
křik, pláč i smích
Když jsem velmi malým klukem byl
celý svět byl můj
ten celý svět mého rodného domu
ulice, dvůr a zahrada tak nekonečná
a tam v dálce zelená louka, tak vzdálená
Když jsem klukem byl
já poznal, že svět je větší
ta zelená louka příliš blízko a tak nevelká
když nejvyšší hrušně vrchol zdolal jsem
byl jsem si hrdinou
Když trochu povyrostl jsem
ještě před tím než vzdor ve mně zvítězil
pocítil jsem přitažlivost magickou
toho, když barvy a štětec promluví
pak, snad již po sté,
zjihl jsem nad motýlími křídly
já zapomněl jsem slézat stromy
toho motýla chytil jsem
nevěda že osudem mým bude on i barvy
Když dospíval jsem
zajat zcela motýlími křídly
já náhle ucítil podmanivost dívčích očí
a svět byl náhle tak nekonečný
plný výzev
a lásky vábení
já na barvy a křídla motýlí zapomněl
ale začal slova na papíře snoubit
Když trochu zmužněl jsem
stín zmýlení mi výhled na svět zastřel
netuše že vězněm jsem se stal
okovy stereotypu žití jsem necítil
ale černá a bílá s rumělkou
jimiž Babočka admirál se chlubí
protrhla mé strnutí
já motýly zas létat uviděl
a světem mým ta křídla pábivá se stala
Když znovu lásku potkal jsem
to snad mužem jsem už byl
svět byl krásný
hýřil barvami
a tak štětec znovu do ruky vzít jsem musel
nutkán své cosi vyjevit
Dnes mužem jistě jsem
žití naplněno láskou, štětcem, slovem
nejen krásu motýlů znám
ostré trny pod kůží
i blízko srdci vryty mám
to zrada blízkých mých
když navždy z očí mých ztratili se
však vzpomínky na ně tu bolest tlumí
Snad, snad jednou starcem budu
já doufám
já věřím
v lásku kterou budu dále žít
v motýlí křídla vznášející se nad rozkvetlou loukou
v štětec kterým svět vám odhalím
a v papír na který budu slovy kouzlit
svět který bude stále tak obrovský a báječně barevný
“part two”
BARVY LÁSKY
Trpí srdce
tam, kde místo pochopení
nalezneš výčitku
Vztek a zlost je bolest
bolest srdce
Vždyť miluji Tě
a protože Tě miluji
miluji
a chci být milován
Jak
Jak začít báseň
hříčku slov
která by hřála
plamínkem lásky
Tebe i mne
Jak říci, jak vyslovit
jak popsat cit
hluboký jak staletí
nekonečnost závratě
prožitou
Tebou i mnou
Jak pochopit
osudu jed jenž skanul
neslyšně a krutě
v klín
Tobě i mně
Jak změřit a zvážit
sílu lásky
kterou milujeme
Tebe já, Ty mne
Jak najít konec
nekonečna
Jak vyslovit
nevyslovitelné
Jak popsat lásku
k Tobě mou
Jak ukončit báseň
když křičet bych chtěl
a prsty psaly by jen
miluji Tě, miluji Tě, miluji Tě...
Jak sdělit Ti to
Již se neptám
ale prosím
pomoz mi
Zapomenutý srdeční tep
Čím více Tě ztrácím
tím více Tě miluji
Je to beznaděj
vypočítaná osudem
kterému však nevěřím
i když tuším
že Tvé smutné oči
nikdy nepolíbím
Zapomenuté jsou srázy
mých srdečních tepů
odsouzených časem
jen k zapomínání
nikdy nenalezených ztrát
Jen doufat mohu
že můj zapomenutý srdeční tep
sklouzne Ti do dlaně
a probuzen Tvým dechem
rozbuší tiše i Tvé osrdí láskou
O mé lásce
Slitina mé lásky
diamantu tvrdší a třpytivější
blankytně stálá
pevná svou prostotou nádhery
je laskána léty
vyleštěná venkovní nepohodou
jež uvnitř nemá místo
Polibek na Tvou skráň
je pro mne každodenní zázrak
doteky naší lásky
jsou deštěm pro vyprahlou zem
božskou manou pro hladovějící
A já ti pokorně děkuji
za ten krásný dar
za lásku
Kdybych ...
Kdybych byl dobrým malířem
snoubil bych barvy s plátnem
zbledla by Mona Lisa
Kdybych byl dobrým básníkem
sléval bych slova v démant
snad dovedl bych
několika řádky popsat
jak cítím a žiji
Tvou láskou a touhou
po Tobě
Jsem Však Takový jaký jsem
tedy Ti to řeknu
prostě
MILUJI TĚ
a pokryji Tvou tvář polibky
pro Tvé štěstí a úsměv
Pomoz mi naplnit sen
Do Tebe jsem se zamiloval
dávno před tím
než jsme se setkali
Sen o lásce už odezněl
probudil ve mně cit
chtít
chtít dávat
dávat sebe Tobě
dávat po doušcích lásku
kterou jsem v nevědomosti žil
a pochopil ji teprve dnes
Je však těžké
večer čekat východ slunce
a nemohu líbat Tvé vlasy zbarvené červánky
nemohu líbat ani Tvou vůni
protože jsem Tě měl souzenu
již včera
a dnes je nový den
Teď z toho mám vrásku na srdci
a je mi těžko
chtěl bych tě líbat
chtěl bych a nemohu
Pomoz mi
naplnit sen naší lásky
Miluji Tě Tvé Tebou
Miluji žití s Tebou
miluji snít
snít o tom, žít s Tebou
Miluji naši každodennost
každodennost dotyků
úsměvů a polibků
každodennost našich radostí
Miluji Tvé zlozvyky
Tvé pohyby
Tvé pochyby
Tvé tělo
Miluji čekání na Tebe
okamžik kdy vcházíš
miluji být s Tebou
a být Tebou ...
Miluji
a co ještě víc lze říct
Slunce se proplétá zelení listí
zasněný
vzpomínám
Dělí nás asfaltová síť
plná řítících se lidských osudů
naměstnaných v kovu
Vzdálenost tří prstů na mapě
a přece jsi tu se mnou
v mé mysli
Dotýkám se jí tak Tebe
jako bych Tě laskal očima
a hladil Tvou tvář
Vzpomínám
a je mi krásně
krásně s Tebou
Snad trochou melancholie přesycen
bdím svůj lítostivý sen
a rozmrzelé, nanicovaté nálady
ničí poetický pocit krásna bytí
nevím kudy z toho ven
kudy ke slunci
a střípku obyčejného štěstíčka
Ne, není tomu tak
tu cestu já dobře znám
i když tíha stínu mého splínu
jak lepkavý a hustý olej
bráni mi v pohybu
Ty jsi mým lékem
světlem
očištěním
a já překvapen
sílou toho citu
jehož pramenem jsi
a jenž ve mně vzplane
silou supernov
Vím, že až setkáme se
pryč bude těžký balvan nenálady
stín ležící mi na duši
Já opětovně z toho znovuzrození
budu užaslý
dojatý a neskonale šťastný
že kdy potkal jsem Tě
a že rty své mohu zlehka
přitisknout
k sametu Tvé kůže
Malá želvička
lasturka ...
Jen Ty jediná víš
co to znamená
Vždyť i protimluv
může býti vyznáním
To láska vycítí
sílu citu
kterým dýchá
mé Já
Nejkrásnější ...
Nejkrásnější náhrdelník perel
je pavučina plná rosy
nejkrásnější dotek je polibek
nejkrásnější počin
je darovat lásku
Dotýkat se špičkou prstů
kůže Tvých zad
to znamená žít
přemýšlet o Tobě
a trápit se smutkem
to znamená milovat
Chtěl bych se o to vše pokusit
ale i když říkáš ne
odmítáš tím sama sebe
protože možná někde vzadu
v hloubi duše
souhlasíš s tím co říkám
že
nejkrásnější náhrdelník perel
je pavučina plná rosy...
“part three”
NÁLADY A KRAJINY
Podvečer
Dlouhé jazyky stínů
olizují stébla trav
Tmavou klenbu blankytu
barví krev
usínajícího slunce
Mračen zardělý pás
dělí jas a kobalt
A paleta nebe
je snem impresionisty
předzvěstí snů
jež se vkradou
lehce a tiše
pod závěs spánku
Šeď dne zmírá únavou
žezlo přejímá blankyt
podpírán pablesky zlatého jablka
sílící každým okamžikem
mé já někde uvnitř roste
cítí jaro
Krajina jíž jsem hýčkal
bosou nohou
Vzdálenost pěšin
Vůně horizontů
známá i nepoznaná
Krajina idilická
vůní mládí
vzdálenější je hvězd
Prázdný
nepochopitelně prázdný
jak ...
jak stoletá panna
člověk bez lásky
jako má prázdnota
neukojený, bez touhy
prázdný
Mé rodné město
Ocel a beton tyčí své skleněné pomníky
do výšky X-tých poschodí
odrazem tisíců
mrtvých, zrcadlových očí
Rudá višeň slunce
se utápí v sivém nebeském moři
Asfalt, živice a mramorové dlaždice
denně líbány podrážkou mých bot
smutné v špíně prachu
továren na absolutno
Staré kaštany, šedá tráva
večeří teplý déšť
těžké kapky pleskají o chodník
Starci a děti odešli
hrají si zde jen kapky deště
a zamilovaní
jimž platinové zvonečky štěstí
zvoní i v oponě vody
Pár stanic autobusem
tyčí svůj prst vzhůru morový sloup
zámek prince von Aldringena
se schoval za kovovou ohradou
bez labutí je zámecké jezero pusté
Kamenné lázně
plně vystižený název
Tóny posledního rockového koncertu v Mušli
utichly už dávno
světelné reklamy mlčí
a mokrá záclona svým koncertem
přikryla město
Patetická
Obloha byla po chuti Edgaru Alanu Poe
červený Ikarus bez křídel
se mi ztratil ve tmě
a mé boty se vášnivě mazlily s asfaltem silnice
když tu nebe roztáhlo
mokrou náruč
V tu chvíli jsem začal závidět Václavu Hraběti
ale nebyl jsem to já
jen zlost nemohoucnosti
která protkla svět v mé osobě
Už ani nevím co je štěstí
cukr se mi drolí v dlaních
a zůstává prach
Chtěl bych milovat
ale s naivním srdcem se nelze líbat
Kdosi mi řekl
“máš štěstí v neštěstí”
Jenže já nenávidím fráze
ty chtějí jen zakrýt pravdu
a jedinou současnou pravdou
je Osudová
v podání blesků, hřmotu, vody a nebe
Dřív jsem míval z odlesku
pouličního osvětlení v kaluži vody
pocit štěstí
dnes jen vnímám
Melancholická
Kapky deště kreslí do písku
nevyřčená slova
fantazie, lásky i zoufalství ...
Tichá hra houslí
symfonie dešťových kapek
iluze melancholického večera
lesknoucí se řetěz dlažby
se ztrácí v zeleni parku
utichl šum a poslední nástroj zmlknul
Slunce pozlatilo okna města
zavírajíc své rudé oko
Najednou necítím okovy života
které se mi v babím létu
zaryly hlouběji
a přece jen se v koutě třepe strach
z příštích dnů
pro vzpomínku
na vylekaný asfalt vozovky
Vzpomínka I
Nebyla jsi mi souzena
již dávno před tím než jsem Tě poznal
zbývá jen hrst vzpomínek
a vrásky na dlani
rozpraskaný oblázek
Nemohu litovat
neb litovat je možné jen toho
co jsme neprožili
ale milovat
můžeš i když je to nechtěné
i když to nesmíš
Byla jsi pro mne ztracena
a to si nedokážu odpustit
kopretiny již dávno uvadly
a najednou cítím
že mohu ztratit
to jednostranné bláznovství
bojím se, že ten oheň umře
pro nedostatek slz
které nikdy nemohly skanout
na bláznův šat
z očí nevidoucích
Vzpomínka II
Otisky Tvých bosých nohou
které se vtiskly do žlutého písku
na břehu Kamencového jezera
už možná odvál vítr
Hladina jezera
zčeřená vánkem vzpomínek
se ve svitu měsíce
podobá tvému bílému tělu
Zbyly jen vzpomínky
na chvíle roztoužení
ten okamžik vzpomínky se podobá
javorovému listu
jenž spočinul v zrcadle kaluže
zapomenut
Také už jsem zapomněl
že milovat Tě
bylo mým osudem
Přestala mne bavit melancholie
kdy jsem cítil
že jsem zapomněl umění milovat
tváříc se jako bych o tom nevěděl
styděl jsem se za to
že záviděl jsem jim Tvé modré oči
jež byly při milování tak krásné
Teď vyplula bublinka této vzpomínky
na povrch vědomí
rozplynouc se v nostalgickém úsměvu
Vzpomínka III
Potkáváme se na ulicích
ve všední šedi panelových dnů
bez povšimnutí se míjíme
jen muž pohledem zavadí o ženu
Zdi s hieroglyfy s modlosymboly ženství
jsou pro smích děvčatům
Tebe lidé také míjejí
a oči mužů hodnotí tvou postavu
s myšlenkou chtíče tvého těla
Žádný z nich však nikdy neuvidí
Tvé modré oči
tak jak jsem je vídal já
Už nebudou naše oči vést ten tichý dialog
vždyť shon bláznivých dnů nás rozdělil
a dal Ti nové jméno
Měl jsem Tě rád ale oba jsme to nepochopili
Možná zrovna teď se Tvé oči smějí
na cestě pro mne zarostlou
záplavou růžových květů trní
Byli jsme si tak krátce svoji
nelitujíc Ti to nevyčítám
ač jsem nikdy nevěřil na zapomnění
není už časté vzpomínky
ale přesto Ti děkuji
Miluji ...
Miluji jitra probuzená sluncem
jitra stříbrná mrazem
i ta posetá démanty rosy
Miluji vyprahlá letní odpoledne
podzimu bláznův šat
i burácením sténající ocelové nebe
jarní déšť hebký jako láska
Miluji rdící se slunce
samet noci
mléko mlh rozlité v údolích
tvrdé a panovačné štíty hor
hradby stromů
a zlatý koberec klasů
Miluji život, danajský dar
šťastný jsem, obtížen
tím krutě nádherným darem
Možnost
Fascinuje mne možnost
kterou mám
možnost žít
ztratím ji však
tak jako vše ostatní
Žaludek se mi obrací
(dík včerejšímu večeru)
chce se mi zvracet
(díky současnému trendu)
nedíváme se na sebe jako lidé
Soupeříce s časem
krutě mučeni nutností odejít
Já však děkuji té možnosti
kterou jsem dostal
pouhou náhodou
Žaludek se mi obrací
(není to včerejším večerem)
chce se mi zvracet
vzpomínky na život
sny o lásce
možnost žít
Rádio hraje blues
myšlenky odlétají
odlétají za Tebou
Určitě už spíš
hebká tvář růžová spánkem
Ti spočívá v prachu peří
dech lehčí než sen
Políbit bych chtěl
Tvá horká ramena
ochutnat dlaní
samet Tvých zad
Spíš ...
Možná se Ti zdá sen
sen o nás dvou
a na rtech máš úsměv
nad nímž se sklání má mysl
Ach jsi tak daleko
a přece jsi tu se mnou
Ztracená romantičnost
Nemohu jinak
než uchopit pera břit
řev se dere hrdlem ven
a já musím skládat
napětí svých citů
v slova tvar
Gramofón kopíruje drážky
kterými mne nutí
zapomenout na dnešek
sentimentálností minulosti
podpořenou lahví
červené esence léta již dávno minulého
která ztratila romantičnost
pro svůj účel
Šedá kůra mozková
leží na pláni vratkosti
na níž bych se nejraději
vrátil sám
Chtěl bych najít
na opalizující pláni ticha
ztracenou romantičnost
a znovu si ji pro sebe přivlastnit
Oba
Oba jsme si byli podobní
ale i stíny každého z nás
se liší
Liší se nejen obrysem
ale i spletí
pavučin myšlení
Oba stejní
každý však jiný
Stříbrné podkůvky vzpomínek
nás rozdělují
odpuzující se láska
která víc miluje
než nenávidí
Oba nás spojila
mrazivým polibkem
tušené lásky
Pak odvrhla nás
v mlhu zaviněného zapomnění
a tak zůstala
pouze mým osudem
Ztráty a nálezy
Zapomenutá jízdní kola
pamatující posloupnost prošlých let
Dokonce tu najdeš bantamový člun
který se vůbec nehodí
mezi zaprášené hříchy zapomínání
Mezi vojskem deštníků
nalezených v dešti prachu
se divíš pantoflím s květovaným vzorem
budíku s prošlou záruční lhůtou
kytaře naladěné do C-dur
dámské lodičce z bílé kůže
Ale nikde tu nenajdeš
ztracené ideály
zapomenuté lásky
ani seznamy vzpomínek na dětství
Je černo na duši
a chce se zvrátit
hořkost myšlenek
Trápíš sám sebe
svou svéhlavostí
Chceš to
však mlčíš
a čekáš první slovo
od druhého
jsi hloupý
zrazuješ tím sebe sama
pláč, vztek
chuť řvát a rozbíjet
se mísí se sebelítostí
jak je to nesmyslné
hníst své Já
ve špinavou kuličku
Stín na duši
Slunce z pod přivřených víček
nesmělého náznaku jara
ostře zlatí svislé plochy
Ty září v netušeném kontrastu
k temnému nebi
ztěžklému vahou modročerných mraků
Tu tmavou hradbu
však přemoci chce krása
a tak její okraj září Van Goghovskou žlutí
a líbá zázračnou modř nebe
Nad tím vším
by impresionista jásal
básník lkal
mé srdce ožilo by dojetím z té krásy
Však není tomu tak
někde hluboko
na dně studny mého já
leží balvan smutku
A tak vnímám jen smutnou tvář dne
šedé stíny na duši
plaší dojem krásna
Sám sebe se ptám je-li vůbec možné
balvan ten jež tíží mne
odvalit
vyzvednout z té hloubky
Snad jen čas omele jej pískem vjemů
a dojetí z náznaků krásy žití
učiní jej menším
Nikdy však úplně nezmizí
vždyť není možné zapomenout
na opojnou hektičnost mládí
jež jsme polykali plnými doušky
Jsouce si vzájemně vrbou
i přítelem
Náhle však ťal osudu břit
a mně zbyl jen na duši stín
Snad zrodí se báseň
Kontrast bělostného obdélníku
svítí na desce stolu
něžný a neposkvrněný
papíru list
němě, tiše a nedočkavě
dotek pera očekává
polibek vlhký inkoustem
modrá stužka
vedena mou váhavou rukou
ztěžklou rozpaky
Kdo ví ...
snad zrodí se báseň
Čas
Červenavý nápoj bohů
rozředil mou krev
zahustil rej myšlenek
jež v reji zmatku ze spousty dojmů
tlučou se o stěny mé lebky
ten neposedný vír
odrazuje spánek
já zmítám se pod přikrývkou
a na chvilku zvítězí polospánek
ale šílený sen
mne znovu vytrhne ze spánku
ležím uvnitř rozpolcen
a cítím jak vleče se čas
své rychlé nohy má přikovány tíhou věků
a já cítím jak vteřiny
jindy živé jak rtuť
dnes lepkavé a těžké jak med
ukapávají
tik... a tak ...
a mezím snad den či rok
a tik ... a tak...
kéž by tak pomalu
vždy běžel čas
a já vím že až dobdím svůj noční sen
znovu bude letět
jako sen
den
rok
a kde budeš živote můj ?
Osm tisíc dnů
Víc jak osm tisíc dnů jsem Tě neviděl
tak dlouho jsem chodidly tvé dláždění neměřil
a když jsem Tě znovu spatřil
podrážkou bot chodníky políbil
nepoznával jsem Tě
zcvrklo ses
město dospívání mého
nechtě tomu věřit, uvnitř jsem byl zklamaný
Víc než rok tušil jsem
že uvidím Tě
a chvílemi se i těšil
mne vábila ta vůně nostalgie
vzpomínky na první dívčí políbení
první rozchod
první a největší lásku v dospívání
první dvě deci červeného,
první a také poslední velké přátelství
pěti kluků
A nebýt toho, že odešel jsi
snad na věky
příteli můj největší
snad nesešli bychom se
Víc než několik hodin před odjezdem
jsem však byl rozpačitý
a nechápal jsem proč tak činím
kam jedu a proč
když věděl jsem že spolu se už nikdy nepotkáme
ale co mnělo být
stalo se
Víc jak osm tisíc dnů uplynulo
a my ve spěchu
proběhli
těmi dnes už cizími ulicemi
a jen několik desítek minut
měl jsem nato
abych v Tobě
nalezl střípek nostalgie
snad jím byla kostelní věž u náměstí
nenašel jsem však Švermák ani U Raubů
a U Soudku měli zavřeno
šedivé větrné a nevlídné počasí
nezlepšilo mou náladu
a nedostatek času vyhnal nás od oběda
Víc jak osm tisíc dnů jsme se neviděli
a přesto v těch matkách a otcích
byli TI kluci a TY holky
co a jak jsem je znal
a bylo to príma a bylo to fajn
bezprostřední a krásné
a já pochopil že nostalgie je v nás
nikoli v předmětech
a jako kdybychom se neviděli týden
vzpomínky plynuly
hladce jak kapky deště po skle
a jejich třpyt oživil barvu vzpomínek vlastních
a historkám ostatních se snad ani nedalo věřit
těch osm tisíc dnů snad zanechalo zvenčí svou stopu
uvnitř jsme však byli stejní
Víc jak pár hodin však vzpomínání netrvalo
alkoholu nit přetrhla noc
bylo ráno
a jako ranní rosa
vysrknuta žíznivým sluncem
vlastně jako by tu ani nebyla
zítra bude pondělí ...
týden uteče jak sen
a ...
a znovu tu bude o několik tisíc dnů víc
Bylo, je a bude?
Jak začínají pohádky?
Kdysi dávno, bylo - nebylo...
Kde je ta hranice:
BYLO - JE - BUDE
vždyť JE je teď
ale to teď, vlastně již BYLO
a bude kdy TEĎ?
Kde je ta hranice?
Je - li vůbec, znám ji?
Utíká mi pod rukama
jako pramínek mizí v písku
jen cítím její sílu
sílu okamžiku
Někdy mívám pocit
že pevně svírám její otěže
vzápětí však čas
palcem ukáže mi dolů
a zrníčka vteřin, sypajíc se mezi prsty
vzápětí jsou odvátá vichrem času
Něco co prožil jsem
jakoby ani nebylo
něco vrylo se v mou paměť
jak náhrobní epitaf
Tak živá vzpomínka
jen se jí dotknout
pohladit
políbit
vůni prošlého času ucítit
V tom však znovu
absurdita jsoucna probudí mne
když čeřím klid kamínků
snících svůj sen na pěšině
když hvězdy soupeří o svit s měsícem
když chladný až ledový vzduch
zviditelní můj rozechvělý dech
sám v tom tichu cítím
tu lehkost a tíhu jsoucna
krásu okouzlenou úplňkem
a tak sním o BYLO
a vím že JE
a věřím že BUDE
Cesta šedou krajinou
Šeď dne nedává odpověď na otázku
je-li ráno či přichází-li soumrak
ocelová kola ševelí tichou a nudnou píseň
líbajíce přitom stříbrnou stužku kolejí
Nevýrazná krajina ubíhá kolem
marná snaha běli sněhu
zvýšit kontrast k hnědi země a k sieně stromoví
vyzněla do ztracena
Jakoby to bylo dávno
kdy se slunce pokusilo rozjasnit mysl
a osvěžit zorné pole přírody
Jak depresivně působí nádraží
kde si navzájem překáží
neurčitá množina lidí
snad tvořena živými bytostmi
netečné to postavy bez tváří.
Míjící mne šedá města zvyšují můj splín
a v tom okamžiku se snad těším až uvidím
opět tu nudnou zimní krajinu, propadlou šedi
tiše čekající na pohlazení vesnou
kdy probudí se
zprvu nesměle
pak prasknou první pupeny
a vzápětí s obrovskou silou
hrášková zeleň zaplaví krajinu
a dovolí pak zlatu pampelišek
a běli okvětních plátků
svým deštěm z drahokamů jara
posvětit tu krásu
v tu chvíli už mé vnitřní světlo
vytěsní z mého nitra stínu splín
a snad i ostatní živé bytosti
zří ten zázrak zrození
a i člověku snad úsměv na rtech vytane
Cesta za tebou
Polykám centimetry a vnímám dny
míjejí mne stromy, domy
krajina se líně vlní
teď,
teď se prudce vzdula
Bílá, neposkvrněná deka sněhu tam odpočívá
bezhlasně a vznešeně ...
Zmizela však i ona
na vteřinu rozzáří krajinu slunce
které na chvilku sebralo sílu a roztrhlo oblaka
a pak zas nuda
to je rovina, holá a beze změny
A já polykám metry a vnímám hodiny
krajina se mění
rychleji než žena
zrychluje se jí dech
a tepe, tepe míhajícím se větvovím stromů
a najednou zas ospale
vlní se za oknem šedozelený had
se stříbrnými šupinami vlnek
rozčísnuté vlasy krajiny
odhalí lidská obydlí
neosobně se však mihnou kolem
A já polykám kilometry a vnímám minuty
krajina se nudí
teď, teď zableskla se bílá kůra bříz
v lesku soupeří se zasněženou loukou
na obloze zahlédl jsem vrány
velké, černé ptáky
však zmizeli mi za obzorem
Bzučí a šeptají
snad s krajinou si neustále rozpráví
koleje o námaze jež nesou
Už přesycen jsem dálkou a vnímám už jen vteřiny
krajina se usmívá
už nedělí mne od Tvých rtů
|