E I N S T E I N N E J Í S V A T E B N Í K O L Á Č E
Bylo to tenkrát na začátku srpna, kdy se bratranec ženil. Na tu svatbu jsem byl pochopitelně pozván. Nejevil jsem na sobě přehnané nadšení, ani jsem se k tomu nestavěl vyloženě negativně. Cítil jsem, že si tu svatbu právoplatně zasloužím. Roky předtím byly bohaté na pohřby. Za jedenadvacet měsíců jsem jich absolvoval pět. Svatba žádná. Jen pohřby. Bylo to depresivní. Měl jsem chuť lehnout si sám do rakve. Zasypat se smutečními květy, na krk si navléci věnce s černými stuhami, položit se do jemného hladkého saténu, poslechnout si pláč truchlících a pak se nechat postupně spustit do tiché vlhké země a čekat na zasypání bagrem. Příbuzenstvo stárlo. Dětí se rodilo čím dál tim míň. V tom byl ten největší problém. A vše poukazovalo na to, že se situace bude i nadále zhoršovat. No, ale teď jsem dostal pozvání na svatbu a cítil jsem jakousi podivnou satisfakci.
"Je to horší, než organizovat cvičení armády," řekl mi bratranec do telefonu.
"Jo."
"Má m už toho plný zuby."
"Proč se teda ženíš?"
Neodpověděl. Dál už jsem se neptal. Ostatně, byla to jeho věc. Konalo se to v sobotu, někde na vesnici, v rodišti nevěsty. Když mi o tom vyprávěl, cítil jsem z jeho hlasu nervozitu. Děsil se těch předsvatebních obřadů, samé lidové zvyky staré snad tisíc let. Venkovani si na tom ale zakládali. Nemohli jste jim to vymluvit. To by to radši všechno ihned zrušili, kdyby nemělo dojít na ty prapodivné ceremonie.
"Bude to trapný," řekl bratranec.
"S tím počítej."
"Sleze se tam celá vesnice."
"To je možný."
"Nejradši bych navlékl prsten, řekl ANO a pak zmizel."
"To by bylo nejlepší."
"Jenže nemůžu."
"Já vim."
"Mám už toho plný zuby."
Popřál jsem mu hodně štěstí a zavěsil. Jeho problémy mě nezajímaly. Namočil se do toho sám, tak ať si to užije. Za chvilku by se mi rozbrečel do telefonu. Šel jsem do kuchyně a uvařil si kafe.
Na svatbu jsem jel s matkou a se sestrou. Otec byl už čtrnáct dní ukrytý na chalupě. Proti podobným akcích choval zvláštní odpor. Odmítal kamkoli jet. Natíral stodolu a byl šťastný. Já jsem se tam taky kdovíjak netěšil. Přitahovalo mě jen to jídlo. Spousty jídla. Dva dny před dnem "D" jsem přestal přijímat potravu.
Sobota ráno se podobala příchodu uragánu.
"Von ještě chrápe!!" řvala sestra poté co rozrazila dveře do mého pokoje a viděla mě mrtvolně ležet pod peřinou. Třásla se mnou dokud jsem se nevzbudil. Oznámila mi, že za deset minut musíme jet, nebo nám uteče obřad. Ten mi byl ukradenej. Hostina se konala až odpoledne. Nikam jsem nespěchal. Seděl jsem v posteli a zíral nehnutě před sebe.
Matka se sestrou šílely. Pobíhaly po bytě a nevěděly co si obléci.
"Myslíš, že bude pršet?" zeptala se mě matka.
"Bude."
Odběhla si vzít něco, co by sneslo pár kapek. Mezitím vysvitlo slunce.
"Je tam hezky!" řvala sestra .
"Vždyť říkal, že bude pršet." odpověděla jí matka z jiné místnosti.
"Kdo?"
"Tvůj bratr."
Přiběhla sestra a podívala se na mě. "Fakt bude pršet?"
"Asi."
"Svítí tam slunce."
"To jo."
"Tak jak bude?"
"Nevim."
"Nevíš?!"
"Nejsem meteorolog, sakra."
Odběhla zas někam pryč. Slyšel jsem matku. "Tak jak bude?" ptala se sestry. "Neví."
Celá ta svatba se mi už začínala zajídat. A to bylo teprve ráno. Vstal jsem, umyl se, nasoukal se do obleku a vypil hrnek kafe. Pak jsem se obul a šel si sednout ven do auta. Pustil jsem rádio, klapal prsty do volantu a čekal.
Nastoupily asi za čtvrt hodiny.
"Máme zpoždění," řekla matka.
"Jo."
"Myslíš, že to stihneme?" zeptala se sestra plná obav.
"Možná."
Nastartoval jsem a za chvíli nám dům zmizel z očí.
Můj největší problém při řízení byl ten, že jsem se obvykle ztratil. Stačilo někde špatně odbočit a už jsem byl v háji. V mapách jsem se špatně orientoval.
Po půl hodině plynulé a klidné jízdy jsem zastavil u krajnice.
"Co se děje?" zeptala se matka podezřívavě.
"Musím se na něco p odívat."
Vytáhl jsem automapu a snažil se v ní objevit místo, kde asi právě jsem. Nedařilo se mi to.
"Zabloudil jsi?"
"Ne."
Nastartoval jsem a pokračoval v jízdě. Po pěti kilometrech jsem opět zastavil a studoval automapu.
"Jak se jmenuje ta vesnice kam jedem?"
"Hovězí hlava," řekla sestra.
V tu chvíli mi už došla trpělivost. "Hele, ty náno," otočil jsem se na ni, "nedělej si ze mě srandu. Chci vědět, jak se sakra jmenuje ta vesnice, protože jestli se to nedozvim, tak můžeš na nějakou svatbu zapomenout. Budu rád, když trefim zpátky domů."
"Krásná hora," řekla matka smířlivě. Poté se výhružně podívala na sestru. Potřebovaly mě. Věděly to stejně jako já. Matka řidičák neměla. Sestře ho na půl roku zabavili za rychlou jízdu.
Dál jsem hledal v mapě. Vyplatilo se to. Za chvíli jsem Krásnou horu našel. Byl tu však stále tentýž problém. Kde sakra můžem být?
"Nevíte, jak se jmenovala ta vesnice, kterou jsme před chvíli projížděli?"
Přemýšlely. Poté matka navrhla Obušín. Podíval jsem se do mapy.
"Nic takovýho tady nikde není."
Sestru napadl Berlín. Začínala mi už lézt na nervy.
Vrátili jsme se zpět. Nikde žádná vesnice nebyla. Pokračoval jsem v jízdě. Za třičtvrtě hodiny se objevila dálnice. Vzal jsem to směrem na Příbram a pořád dokola si opakoval ´to zvládneš, hochu, to zvládneš´. Myslím, že jsem byl jediný, kdo mi v tu chvíli věřil.
Obřad měl začít ve čtvrt na jednu. A ve čtvrt na jednu taky začal. Přijeli jsme ke kostelu zrovna ve chvíli, kdy celé procesí vycházelo ven.
"Přijeli jsme pozdě," zasyčela dožraně sest ra.
"To vidim taky, nejsem slepej."
Vystoupili jsme z vozu a přidali se do průvodu.
"Přijeli jste pozdě," řekla babička Anastázie.
Mlčel jsem.
"Co se stalo?"
"Trochu jsme bloudili", vysvětlovala matka.
Vztekle jsem odkopával malé kamínky, jimiž byla posypa ná celá cesta.
Začalo pořizování svatebních fotografií. Stáli jsme všichni v malém parku zaplaveném tisícem rozkvetlých květin, fotograf s obrovským přístrojem a s hlasem osmdesátiletého generála řídil veškeré přesuny příbuzenstva a když se někdo svou nepozorností odtrhl nebo se náhodou ocitl tam, kde být neměl, práskal po něm koňským bičem, jenž měl zastrčený za pasem.
Mezi focením jsem zašel za bratrancem a potřásl mu rukou.
"Kde jste byli?" ptal se.
Řekl jsem mu, že se k tomu nechci vracet.
"Mám toho u ž plný zuby."
Řekl jsem mu, že je to nejčastější věta, kterou jsem od něj za posledních čtrnáct dní slyšel.
"Zkusim vymyslet něco jinýho."
Řekl jsem mu, že je to dobrej nápad a pak už jsem jenom mlčel.
Svatební hostina se konala v jedné přízemní lovecké chatě. Byla postavena na vrcholu nejvyšší hory v okolí. Patřila místnímu spolku myslivců. Táhla se k ní prudce stoupající prašná cesta plná výmolů a kamení, kde by dostal zabrat i traktor. Trpěl jsem společně s autem. První třetina trasy vedla mezi poli s obilím a kukuřicí, načež následoval vjezd do hustého tmavého lesa plného jehličnatý stromů. Těsně před vrcholem však stromy najednou zmizely a před námi vystoupila holá pláň. Kromě veliké lovecké chaty ležící hned na kraji lesa, dřevěné vyhlídkové boudy postavené na špici hory a skoro patnáctimetrové vysílací antény s vedle sousedící chajdou, kromě toho všeho tam už nebylo vůbec nic.
Jako předkrm byl losos s citronem a plněná šunka. K tomu Cinzano. Řídil jsem, nemohl jsem pít. Věnoval jsem ho sestře. Sám js em to vše zapíjel minerálkou.
Pak bylo dlouho ticho po pěšině. Nudil jsem se. Asi za půl hodiny přinesli polévku a pak svíčkovou s knedlíky a brusinkami. K tomu červené víno. Zůstal jsem u minerálky.
Asi za hodinu a půl přinesli dva obrovské dorty. Byly několikapatrové, krásně nazdobené a kdekomu by se zbíhaly sliny. Ne tak mě. Z té tuny másla kterou byly slepené se mi zvedal žaludek. Dívat se na ně, to bylo příjemné a uklidňující, ale představa, že bych se měl do sebemenšího kousíčku zakousnout mě děsila . Když došlo na krájení, nenápadně jsem se vytratil.
Vyšel jsem ven z chaty a vydrápal se až úplně na vrchol kopce, kde jsem se usadil v dřevěné vyhlídce. Přede mnou se rozkládala údolí a zalesněné kopce a řeky a rybníky a pole a skály a nad tím vším pomalu zapadalo srpnové slunce. Tato chvíle patřila do skupiny k těm, jež si nejradši vychutnáte zcela osamoceni, jen obletováni svými myšlenkami. Proto mě poněkud rozladilo, když jsem viděl, že se k boudě šplhá nějaký chlápek. Vylezl až nahoru, poté, co mě zah lédl, se trochu zarazil, nakonec se však posadil na lavici vedle mě a díval se mlčky před sebe. Bohužel to moc dlouho nevydržel. Otočil se na mě a podal mi ruku.
"Jsem Alois."
Představil jsem se mu.
"Jsi odsud?" zeptal se.
"Ne."
"Já jo. Bydlím tu asi pět kilometrů daleko, v jedný vesnici."
"Aha."
"Jmenuje se Okounice."
"Jo."
"Jak se ti tu líbí?"
"Jde to."
"Myslím, jak se ti líbí na svatbě."
"Je tu dobrý jídlo."
"Co říkáš na obřad?"
"Nevim."
"Neviš?"
"Přijeli jsme pozdě. Bylo už po něm."
"Jo tak."
Mlčeli jsme .
"Jsem bratranec nevěsty," řekl Alois.
"Já zas bratranec ženicha."
"Nechutnaj ti máslový dorty, co?"
Kývl jsem hlavou.
"Jsme na tom stejně."
Pak už jsme jen mlčeli a dívali se po krajině.
Večer bylo rožněný prase. Přišli muzikanti a začali hrát. Zábava se rozproudila. Všichni do sebe házeli panáky a hlasitě se smáli. Měl jsem taky hroznou chuť pít, ale nemohl jsem. Zatracený auto mě připravilo o pěkný večer. Ztrácel jsem náladu.
Pak se začalo tancovat. Nenápadně jsem se opět vytratil ven. Tam jsem narazil na bratrance.
"Svatba je krásná věc," řekl. Byl už ožralej.
"To jo."
"A víš co?"
"Ne."
"Hned zejtra zažádám o rozvod."
"Zejtra je neděle."
"Tak v pondělí."
"To by šlo."
"A víš proč?"
"Je mi to jedno."
"Protože hned v úterý se znova oženim."
"Aha."
"Svatba je krásná věc. Krááásná věc..." prozpěvoval si a já ho v tom nechal, protože na můj názor se neptal. Vyšplhal jsem se opět až na vrchol kopce.
U chajdy s patnáctimetrovou anténou stálo staré auto s rozsvícenými reflektory a kolem pobíhal nějaký chlápek a zapojoval do sebe různý dráty. Přiblížil jsem se až k němu a pozoroval jsem ho. Po chvíli jsme se dali do řeči.
"Co se to tam dole děje?" zeptal se mě a hodil hlavou směrem k lovecké chatě, nepřestávaje pracovat.
"Svatba."
"Už zase?"
Nevěděl jsem, jak často se tu podobný akce konaj a tak jsem mlčel.
"Jak dlouho myslíš, že to tam bude?"
"Těžko říct."
" A jé," vzdychl. Pak mi vysvětlil, že ta aparatura a různý zesilovače, co používaj muzikanti v chatě, mu ruší rádiový vlny.
"Vy tu vysíláte?" zeptal jsem se ho se zájmem.
"Vysílám i chytám. Navazuju spojení."
"A s kým?"
"To je jedno, kdo se tam v éteru najde."
"Třeba i z ciziny?"
"Jak kdy."
Konečně měl všechno zapojený a nasoukaný do sebe. Vlezl do chajdy, rozsvítil a pozapínal veškerý přístroje co tam měl. Mnoho jich bylo velikosti staré lednice. S tichým bručením pracovaly. Byl jsem mu pořád v patách. Usadil se na židli a zapnul malou reprobednu ležící na stole před ním. Ozývalo se z ní pískání a praskání a on točil malým knoflíkem u obrovitého přístroje a lov il signály.
Chvíli jsem ho pozoroval. Vypadal jako čert. Měl husté tmavé vlasy, rozcuchané a plné různého smetí, kruhy pod očima, na rukou dlouhé přerostlé nehty a za nimi špínu. Oblečený byl do starých sepraných jeansů a dlouhého hnědého kožichu. V noci tu asi bývala zima.
Ze začátku mi nic z toho nešlo do hlavy. Zasypával jsem ho dotazy. Trpělivě mi vše vysvětloval. Jak co funguje a k čemu je to dobrý. Občas se z reproduktoru ozvaly vzdálené hlasy přerušované praskáním, jež říkaly jakési soustavy číslic a písmen.
"Co to říkaj?"
"Kódy."
"Kódy?"
"Jo."
"A proč zrovna kódy?"
"Podle toho poznáš, odkuď ty lidi jsou."
"A odkuď je třeba tenhle?"
"To je Němec."
"Tak s nim navažte spojení," poradil jsem mu.
"S ním ne."
"Proč ne?"
"Je moc blízko."
A točil dál knoflíkem. Co chvíli nadával na zesilovače muzikantů hrající v lovecké chatě pod náma. Signál byl opravdu mizerný. Pak se dostal k tomu, že v noci by měla Země vplout do pásu asteroidů, což je ovšem příznivé. Pak šel ven na cigaretu. Stál jsem vedle něho, koukali jsme na nebe a pozorovali padající hvězdy. Nad námi se rozkládal celý vesmír a byl tak blízko, že stačilo natáhnout ruku a dotknout se ho. Zkusil jsem to. Chyběl jen kousek.
"Musim počkat až přes půlnoc," řekl.
"Proč?"
"Vyjde měsíc. Zkusim vyslat signál odrazem přes něj. Měl by dolétnout až do střední Afriky."
"A co Amerika? Spojil jste se někdy s Američanama?"
"Párkrát jo."
"A co východ? Čína?"
"Číňaňi nemaj přístroje. To spíš až Japonci."
"A s nima jste se spojil?"
"Taky."
"A o čem si tak povídáte?"
"Většinou o tom, co leží kolem nás."
"Co leží kolem vás?"
"Jaké používáme přístroje a tak. Předáváme si zkušenosti."
"Aha."
Dokouřil cigaretu a vrátili jsme se zpět do chajdy.
Asi ve dvě hodiny ráno jsem odešel. Spojení se zatím navázat nepodařilo. Seběhl jsem do lovecké chaty. Zábava za tu dobu poněkud ochabla. Polovina osazenstva seděla na svých místech u stolu. Někdo spal. Někdo pil. Někdo jen zíral před sebe a nehýbal se. Nikdo netancoval. Muzikanti sice ještě hráli, ale často vypadávali z rytmu nebo sklo uzávali do falešných tónu. Před nimi stály prázdné sklenice od piva. Všeobecnej úpadek.
Nejdřív jsem objevil matku. Dohodli jsme se, že pojedeme domů. Řekla ať najdu sestru. Našel jsem sestru, ale mezitím jsem ztratil z očí zase matku. Když jsem se jí vydal hledat, zmizela i sestra. Pátral jsem tedy po obou a našel Aloise. Chtěl si se mnou povídat, ale odmítl jsem ho. Těšil jsem se, až odsud vypadnu.
Našel jsem je asi po deseti minutách. To už jsem začínal být vzteklý. Vynadaly mi, kde se courám. Mlčel jsem, protože bych musel křičet. Nasedli jsme do auta. Nastartoval jsem a pomalu se ubíral vymletou prašnou cestou dolů z kopce. Trvalo to celou věčnost než jsem dorazil na silnici.
Načež sestra do tichého vrčení motoru prohlásila :" Chci se co nejdřív vdát."
" Já se nikdy ženit nechci," řekl jsem na to.
Matka mlčela. Věděla svý. Stejně jako otec, jenž zůstal na chalupě a natíral stodolu. Cítil se šťastný. A odmítal kamkoli jet.
Po necelých patnácti kilometrech jsem zajel ke krajnici a otevřel automapu. Ztratil j sem se.
Sestra mě označila za idiota.
Stejně tak vzápětí i matka.
Nehádal jsem se. Cítil jsem to také tak...
|