Ikonoklasta trhá hlavy soch.
Je to morbidní.
Jeho dcera pláče před rozervaným andílkem z mramoru.
Pláče nepřestajně a roní svaté slzy.
Otec jen ohlédne se a zvolá:
,,Neblbni, holka pitomá. Je to jen anděl."
Dívka nevěří svým uším.
Je jí líto otcovy omezenosti.
Nejraději by vstala ze země
a odtáhla otce domů, k mámě.
To ale nepůjde,
protože i před andělem musí být otcova autorita zachována.
A tak dívka pláče na kostelní dlažbě,
když andělé se svatými se tříští do ticha.
Zem je plná slz
a nebeského mramoru.
|