Prolog:
Rány budou dopadat tak často, až při nich už nebudu pociťovat bolest, ač zasahují přímo do srdce. Budou zase vánoce a já mám v sobě smutek tak těžký, tak éterný. Proměnit ulepenost vánoc ve zrození Slunce v duši! - nevím, zrodilo-li se kdy Slunce z vyschlých slz - probudit ten pramen a pít z něj chtějí mnohá srdce, ale žádné nechce se hladiny dotknout, pekelným chladem zašpinit se. Jak dlouho ještě ponesu trest za vysmívání se doteku? (1995)

Zpívejme na Davida Kafku od Tonyho Ducháčka:

Jako žába na prameni
Jak hovnivál na kameni
Sedí tady Nekončí se
Umatlaný Neposer se
 
Jsou to jako dětský svátky
Ježíšek se kouká z dálky
Na umělý stromky dárky
A na v duši pravý války

Slunce v duši rozbilo se
Prachama to nespraví se
Tak do břicha sáhneme si
Srdce na den vytáhnem si

Smutno je mi na tý zemi
Ledem sněhem duše bolí
Čekejte si zlatý prase
Slunce z ledu zrodilo se

Slunce padat přestalo
V hlavě už mi hrabalo