Prolog: Rány budou dopadat tak často, až při nich už nebudu pociťovat bolest, ač zasahují přímo do srdce. Budou zase vánoce a já mám v sobě smutek tak těžký, tak éterný. Proměnit ulepenost vánoc ve zrození Slunce v duši! - nevím, zrodilo-li se kdy Slunce z vyschlých slz - probudit ten pramen a pít z něj chtějí mnohá srdce, ale žádné nechce se hladiny dotknout, pekelným chladem zašpinit se. Jak dlouho ještě ponesu trest za vysmívání se doteku? (1995)
Zpívejme na Davida Kafku od Tonyho Ducháčka:
Jako žába na prameni Jak hovnivál na kameni Sedí tady Nekončí se Umatlaný Neposer se Jsou to jako dětský svátky Ježíšek se kouká z dálky Na umělý stromky dárky A na v duši pravý války
Slunce v duši rozbilo se Prachama to nespraví se Tak do břicha sáhneme si Srdce na den vytáhnem si
Smutno je mi na tý zemi Ledem sněhem duše bolí Čekejte si zlatý prase Slunce z ledu zrodilo se
Slunce padat přestalo V hlavě už mi hrabalo
|