Mezi lidi, které rozhodně nemusím, patří Jarmila, Kamila, Blažena, Mařena a Iva. Sice žádnou z nich osobně neznám, ale vím, že kdybych některou z nich někde potkala, tak bych ji nemusela. Nemusela bych ji vůbec. Tedy rozhodně.

Za to můžu Jaroslava (konkrétně Slávka, ne Jardu), Svojmíra, Mojmíra, Spytihněva a Svatopluka. Sice žádného z nich osobně neznám (dobře přiznávám: znám pár Jardů, jednoho Jarka, jednoho Járu a jednoho Jara (toho jsem poznala z jara, ale to sem nepatří) ), ale kdybych znala, kdybych kteréhokoli potkala u svých dveřích, ve své posteli nebo v některé ze skříní (které tak hojně míjím), tak bych ho mohla. (Možná bych měla dodat, podotknout anebo rovnou zdůraznit, že zásadně odmítám Slávka, který by měl v občance (nebo v rodném listě, nebo na vizitce, nebo na dveřích, nebo v diáři (i kdyby to měl jen někde v adresáři), nebo třeba vytetované na rameni (nebo na půlce, nebo na paži, nebo na zádech, nebo… jinde)) napsané černé na bílém (nebo modré na bílém, nebo černé na kůži, nebo… jakkoli) Rostislav, Blahoslav, Ladislav, Bronislav, Dobroslav, Vladislav, Miroslav, Bohuslav, Radoslav… atd… A možná bych měla ještě přidat, že Jaromíra ani můžu, ani nemusím. Jaromíra pomíjím. Úplně).

          Já sama jsem Marcela. A nemusím se. Tedy nemusím se po ránu (když vstávám a tím se stávám na dobu určitou (u mě je to pravidelně na patnáct hodin dvacet pět minut a třicet šest sekund, protože přesně tolik času denně pravidelně nespím) Marcelou), nemusím se dopoledne (protože to všichni chodí kolem mne a kdo se u mě zastaví, řekne mi „ahoj Marcelo“ či něco podobného, stejně neuváženého a sprostého), nemusím se v poledne (tehdy, když zasedám ke stolu a maminka (mimochodem Květoslava a tatínek jí říká už dobrých třicet osm let devět měsíců, šest týdnů a dva dny k nim (přesně tolik je to času nazpátek, co se Karel (tak se jmenuje můj tatínek (mimochodem maminka mu říká Karlíčku (a to dobrých třicet čtyři let, od té doby co jí prvně… ehm, co jí prvně) ) přistěhoval do stejné ulice, ve které bydlela maminka, když jí bylo čtrnáct) Květuško) se mě vždycky zeptá: „kolik si dáš Marcelko“, nemusím se odpoledne (o odpoledních totiž zpravidla lidé kolem mě chodí ještě častěji a zastavují se na delší dobu a říkají věci, které bych raději neslyšela (onehdy (když už jsem to jednou nakousla) mi Aleš (kterému ale nikdo neřekne jinak než Aldo, což mi připadá pěkně uhozené a blbé, ale zatím jsem to ještě nikomu (kromě Aleše zvaného Alda) neřekla) právě v poledne řekl: „ty moje Marcelinko, nepůjdeme se večer projít, vzal bych tě Marcoušku až k „javořině“ (tak se u nás říká jedné části zpustlého zámeckého parku (v tom parku se v létě konají různé rockové festivaly, ale nechci příliš odbočovat, takže o nich nebudu moc mluvit (teda snad jen něco o tom minulém… Byl fakt děsný a park po něm ještě více zpustl než byl předtím, takový zaneřádění dokáže způsobit jen rock)), víš Marceličko, musím ti něco říct…“ a tak pokračoval ještě asi pět minut a když mě už podesáté oslovil a v oslovení bylo zase č, š, ou, ko atd., vrazila jsem mu facku a odešla, protože (a to jsem hodně klidná, dokážu ledasco překousnout) co je moc, to je moc (tohle často říkával můj dědeček Stanislav, když ještě bývával (tedy byl, ale bývával se k němu hodí lépe, protože on skutečně hlavně bývával než byl))) a nemusím se ani večer (na večer se obvykle loučíme, ať už se známými nebo doma, kde si dáváme dobrou noc (což je ovšem špatně řečeno, protože když mi někdo chce dát dobrou noc, zpravidla řekne: „dobrou noc Marcelo (či tak)“ a na tom nic dobrého neshledávám)). Ale občas se také můžu. Tedy můžu se v noci (to totiž spím a nevím nic).

          Mužem mého života je František. Očekávám ho někdy za pět let (může samozřejmě přicválat i dřív), ale za pět let si budu připadat už dostatečně zralá na to, abych si ho mohla vzít (k sobě a do života). Víc už o něm hovořit nebudu (protože zatím o něm ještě mnoho (no, vlastně zatím ještě o něm vůbec nevím) nevím). Jenom nevím, zda bych se do té doby, než mi zamává sedě na bílém koni a přikluše si to ke mně s typickým Františkovským úsměvem (mimochodem budu mu říkat Fanoušku, už se na to moc těším), neměla přejmenovat. Co myslíte, jaké jméno by se k Františkovi nejvíc hodilo?