Stojím, s rovnými zády a hlavou skloněnou, se sluncem na kůži a chladem pod ní.
Stojím a hroutím se.
Větve stromů lehce roztančené a v jejich komíhavém stínu hrob mého přítele, ještě dokořán otevřený, čekající, zatímco svět kolem se neúprosně otáčí v protisměru.
Není to mé první blízké setkání se smrtí. Jen první, kterému čelím už dospělým srdcem a dospělým rozumem – a ta zoufalá reakce obojího mě nutí pochybovat o vlastní duševní síle. Přítel, jakkoli dlouholetý a jakkoli drahý, je stále pouhým přítelem a já mám přece muže, rodiče, kristepane, co budu dělat, jestli – až! – odejde někdo z nich? Zblázním se? Oběsím?
Bojím se. V téhle těžké chvíli se stávám sobcem, neschopným myslet na cokoli kromě sebe, své nynější ztráty a ochromujícího strachu z těch budoucích.
Není to mé první blízké setkání se smrtí, ale nečekanou bolestností, s kterou ho prožívám, jako by bylo.
A to jde jen o psa. |