"Zrcadlo, řekni, kdo je v zdejší
zemi ten bědný, nejbědnější?"

Tvor táže se skla studeného,
obava zlá jej přitom rdousí -
- vždyť co lidského zbylo z něho?
Pár svalů, kůže, jazyk, vousy...

A jinak? Kov a umělina:
na srdci budík, oko ze skla,
zub z keramiky máčí slina,
v kloubech si vrže ocel lesklá;
umělý porost hlavu zdobí,
v níž nejeden se plíšek skrývá;
co do člověka, do nádoby,
společnost vpraví vědychtivá?

Otázky odráží se zpátky,
stříbrná plocha šetří slovy
a v těle, mezi udělátky,
započnul záchvat žlučníkový.

"Zrcadlo, rci mi," tvor se klepe
"zda mrtvému už není lépe???"