Kostky nejsou vrženy

Napiš mi zpaměti sloučeniny mýho těla,
dám Ti víno, tužku, papír a
trochu své prý modré krve,
taks to přece včera chtěla…
Zmaluj mý srdce,
duši básníka,
tuláka noci,
anděla kurev
a přes den kritika
nejen Tvých slov,
hrotu ženství
a dej si pohov…,
mluv se mnou,
kašlu ti na nedělní úklid a
Tvé věčné těhotenství.
Mluv se mnou,
hádej se
a hlaď mě jako hříšný dítě…
Freud ve mně pak sežere tě…
Divný muž je ten čas,
courá po mým svědomí
a nesnáší Tě,
ale za dvě hodiny
touží po Tvé dávce a vždy znovu
chce Tě.
Jsi má židle za stolem,
páteční světlo svícnu
ze židovské rodiny.
Jsme a zase budem…