Kostky nejsou vrženy
Napiš mi zpaměti sloučeniny mýho těla, dám Ti víno, tužku, papír a trochu své prý modré krve, taks to přece včera chtěla… Zmaluj mý srdce, duši básníka, tuláka noci, anděla kurev a přes den kritika nejen Tvých slov, hrotu ženství a dej si pohov…, mluv se mnou, kašlu ti na nedělní úklid a Tvé věčné těhotenství. Mluv se mnou, hádej se a hlaď mě jako hříšný dítě… Freud ve mně pak sežere tě… Divný muž je ten čas, courá po mým svědomí a nesnáší Tě, ale za dvě hodiny touží po Tvé dávce a vždy znovu chce Tě. Jsi má židle za stolem, páteční světlo svícnu ze židovské rodiny. Jsme a zase budem…
|