X1 Poklona posmutnělému Vincentovi
Když ráno pohlédl do zrcadla, zjistil ke svému údivu, že mu to sluší. Jak řekl, tak udělal. Kupodivu … V posteli si rozestlal, nakrájel nivu a na talíř si dal ohřátou duši s kečupem a obě svoje uši s tatarkou a žaludek, co končí s pomádou, popřál si dobrou chuť, natřel si oči a pupek vanilkou, rozladil kytaru a jako uvolněný akademik a štamgast zazpíval si tu svou. Svou z mládí, které vyfičelo, svou historku o ženách, kterých nikdy, tak jak on to říkal, vlastně nikdy nebylo. Pak zahleděl se od talíře do kraje a šel v krvi namalovat klasy, ve kterých je všechno, brek, radost i stydno. Rozetřel si krevní destičky místo pohlazení od matky a milenky na své řídké vlasy a po své tváři a pak ho nebylo. Až dnes dočkal se spásy. Možná to bylo v září. Nikdy nikdo nepsal o tom, že by si nad plátnem zabrečel. Že ale dodnes září. Ale já to cítím.
|