Milý příteli,

uběhla jistá doba, co jsem Vás neviděl, a tak mi přišel na mysl krátký dopis, abych se vypovídal, jak se mi daří srovnat se s tímto podzimem, který mi oproti předchozím pozdním sezonám přijde poněkud tristní. Důvodem může být taková banalita jako počasí, ale snad je to něco víc, než co se dá vnímat očima a kůží, cosi zjevující se ve snech a ležící za okrajem, za hranicí toho, co bylo tak signifikantní pro prodlužované, a přece již skončené léto tohoto roku, o němž jsem Vám druhdy vyprávěl s tak dětinským nadšením. Slova jako příjemnost, prožitek, krása nebo vášeň to stačí označit nanejvýš zpola, a já je tu vypisuji jen proto, abych v jejich významu upozornil na jasnou ohraničenost -- vždyť nic v těch slovíčkách netrvá, všechno jsou to pomíjivé vteřinky. A snad právě tohle,  ten záporný stín nekompromisně vymezující každou světlou chvilku, způsobuje mi spolu s plujícím měsícem sny navýsost znepokojivé; nuže vězte, že tuto noc jsem se díval z okna na protější dům, podobný domům na Žižkově nebo v druhém obvodu Prahy; s někým v místnosti jsem mluvil a pil kávu a díval se ven do tichého podvečera, když tu jsem koutkem oka zahlédl, jak z protějšího okna něco padá. Tak jsem se vyklonil a uviděl muže, nehybného a nepochybně mrtvého dole na dlažbě. Jenomže to už v tom okně stál někdo další, jakási žena, a dívala se mi do očí, když v zelených šatech kráčela do prázdna a řítila se do propasti. V tu chvíli se otevřelo i vedlejší okno, byl tam muž v tmavém obleku a bílé košili a vypadal rozezleně -- napřáhl ke mně ruce a s výkřikem spadl, a jiná žena, zase v okně prvním, učinila totéž, tahle byla starší a měla šaty hnědé. A pak už se okny valil dav lidí a všichni jako slepí se hnali ke mně, aniž měli pod nohama most či alespoň lávku, a nezabil se každý tím strašným pádem, hromada těl se kroutila v agonii a naříkala bolestí a žalem... A jako bych v tom slyšel nějaké šílené obvinění. Pak jsem se probudil. A hned jsem si všiml, že mám otevřenou zásuvku psacího stolu; vyčníval z ní růžek tuhého papíru. Donesl jsem ho k oknu a škvírou v žaluzii vpustil maličko měsíčního světla, jen tolik, abych rozpoznal, co držím v prstech; byla to fotografie, kterou jsem nikdy dřív neviděl, a přece jsem na ní byl já. Já, kterak stojím v okně ve vyšším patře žižkovského domu -- či snad je to adresa v druhém obvodě pražském -- a oči obrovské strachem upírám do okna přes ulici, přímo do objektivu fotografa. Má postava je jasná. Avšak kolem ní se míhají šmouhy, tmavé neostré pruhy bez obsahu a formy, připomínající ruce a nohy pršících těl. Údy se třesou a třepotají v podivně zpozdilé hře na křídla a let.

Věřím, milý příteli, že Vás můj smutný sen zaujal, stejně jako fotografie, kterou jsem ráno, po hodině špatného spánku, v pracovně nedokázal najít. Nějak to souvisí s podzimem, právě s tím letošním, jenž nedávno začal. Aspoň si myslím, že to tak je. Tak nějak -- aspoň. Ale jak vlastně?

S přáním krásných říjnových dní a klidnějších nocí, než mám já,

zdraví Vás oddaný, podzimem trýzněný přítel

de C.