Předpokládám, že každý z vás už v životě něco uvařil. Ti méně zkušení čaj nebo kafe, zdatnější například svíčkovou a ti nejschopnější motor staré škodovky.
Osobně bych se bez remcání zařadil do první kategorie. V mládí jsem sice uměl velice dobře péct bábovky, ale nikdo je nechtěl jíst. Nemohu říct, že by se mi nepovedly, ale už jako malé děti jsme věděly, že písek do pusy nepatří, a beztak se vždycky našel nějaký závistivec, který mi mou pískovou pochutinu rozšlápl.
Postupem času jsem se ve vaření vyvíjel. Mojí prvotinou byl čaj. Ledový čaj, abych byl přesnější. Kdybych v té době tušil, jak dnes půjde na odbyt, nechal bych si svůj výtvor patentovat.
Poté přišel na scénu čaj teplý. Jakožto mladý objevitel jsem si samou nedočkavostí spálil jazyk a následující tři dny prošišlal.
Po čaji bylo dlouho pusto. Kávě jsem na chuť nepřišel doposud, a tak jsem se několik let oddával vaření čaje a následnému opalování úst zevnitř.
Obrat přineslo objevení polévky z pytlíku. Prvních několik pokusů dopadlo neúspěšně, a tak jsem rezignoval a přečetl si návod. Voda, ohřát, nasypat, promíchat, nechat vařit. Jak jednoduché!
V návodu se však nepsalo, že jsem vařil polévku atletickou. Na obalu vypadala neškodně, ale dala mi co proto, když začala utíkat. Poklička nevydržela tlak a sporák se v tu ránu proměnil v plavecký stadión.
Při nedělních rodinných obědech jsem si vždycky myslel, že je maminka nachlazená. Proč by si jinak oblékala rukavice a v nich nám nosila hrnec polévky na stůl? Maminka nikdy neonemocněla, ale o mne se pokusily mrákoty, když jsem prvně uchopil hrnec vroucí polévky do holých dlaní.
Dnes už toho umím uvařit docela dost, ale stejně je z mého hlediska nejlepší strava studená. Co se vyrovná obyčejnému chlebu se sýrem? Možná, že si na knedlu, vepřu, zelu pochutnáte více než já na namazaném krajíci, ale ruku na srdce: Zatímco vy teď uklízíte všechny pomůcky k vaření, čistíte plotnu, myjete a utíráte nádobí, já jsem se stihl vydatně nasytit a ještě o tom napsat fejeton.
|