Iluze nádražní pohody

Na nádraží v žáru poledním,
postávají a tiše se smějou,
nikdo z nich nechce být poslední,
ty žlutý kamínka pekelně hřejou.

Jeden na druhého poočku kouká,
každý si střeží svůj výletní plán,
uši již postřehli,že něco houká,
co to má na hlavě ten ošklivý pán?

Připadá mi to trochu absurdní,
tento,tamten, na stejnou věc čeká,
není to tak dávno,je to jen pár dní,
jen na pár chvil,pak každý jinam spěchá.

Na čas přebíráme životy kočovníků,
iluze volnosti, jak ta je romantická,
taky by ulehli do hrobů bez pomníků,
Konvice bez uší hlasitě zapíská.