Jako dítě měl každý z nás spoustu snů. Většina z nich byla bláhová, ale takové už sny bývají. Během času se některé z nich rozplynou, některé zůstanou v podobě úsměvných vzpomínek na nesplněná přání. Zlatovlasé princezny a vznešené rytíře jsme zanechali v jednom ze šuplíků se štítkem ,,dětství", ale pootevřeli jsme jiné zásuvky. Naši současní hrdinové už nemají nadpřirozené schopnosti, ale to nevadí, jedna z předností, kterou obdivujeme stejně dnes jako před lety, jim zůstala. Mají moc plnit naše sny. Ztělesňují to, po čem sami tajně toužíme. Chceme být alespoň na chvíli součástí velkého vítězství, vstoupit do děje a nejenom ho žít, ale také ho prožít. A jsou lidé, kteří nám to umožňují. Prostřednictvím jejich snů si částečně plníme své vlastní. A za to jim patří náš obdiv, stali se hrdiny dospělých. Zdálo by se tedy, že každý, kdo přivede k životu jeden lidský sen, ať už činem velkým nebo titěrným, zaslouží si být alespoň naším soukromým hrdinou.

Svět dospělých bohužel nemá vždy stejná pravidla, jako ten dětský, a proto ne každé splněné přání se dočká vděku. Není snad divoké milování také to, po čem toužíme? Není tím, co bychom chtěli zažít? Myslím, že je. Proč se tedy k lidem, kteří našim představám propůjčují tělo, obracíme zády? Jsou snad horší jenom proto, že ztělesňují špatný sen? Já osobně neznám přání bez majitele, sen, který se zdá sám sobě. Všichni ti, kterým patří ,,špatné sny", museli oněmět. Jinak si totiž nedokážu vysvětlit, proč nahlas nepoděkují za svá splněná přání.