Simona nahodila svůj veselý úsměv. Neupřímně veselý úsměv. Lehce pohodila hlavou.
„Děsně ti to sluší!“, oznámila s nepřirozenou křečí v koutku úst. Jasně…
Znovu jsem se pohrdlivě podívala do zrcadla. Vypadala jsem jako nevěsta. Nejsem si jistá, ale mohlo to být klidně tím, že jsem nevěsta byla.
Pod tenkou látkou bílých šatů se nechutně rýsovalo moje odpudivé břicho.
„Jsem tlustá“, oznámila jsem světu. Simona se za něj mylně považovala.
„Ale néé, děsně ti to sluší!“
Okusovala jsem si nehty s pečlivou francouzskou manikúrou, zatímco se mi Simona snažila natáhnout modrý podvazek na mé nabobtnalé stehno. Podle ní jsem prostě musela mít něco nového, něco modrého a něco půjčeného. Takže ten modrý podvazek mi půjčuje ona. Co na tom, že ho koupila speciálně na tuhle příležitost. Docela by mě zajímalo, kde takovou podivnou věc vůbec sehnala…
Moc kouká na americké filmy. Na rozdíl ode mě.
Teď tu sedím na záchodové míse v bílé kombinéze a připadám si jak před potratem. Potratem svobody.
Mohla jsem vidět tolik nezávislých skandinávských filmů a přečíst tolik samizdatových knížek…
Mohla jsem jet do Izraele nebo pomáhat dětem v Etiopii…
Mohla jsem navštívit kluby kam chodí smetánka a sbalit nejbohatšího hokejistu…
Mohla jsem cokoli!
Místo toho tady koukám na svůj nateklý obličejík a snažím se nezvracet. Proč si beru právě tohohle KLUKA?
Všechny kamarádky vždycky mluvili o svém příteli jako o tom CHLAPOVI. Já ne. Prostě to nešlo. Tohle byl KLUK. Už jenom jak na něm visí ten svatební oblek. Jako na KLUKOVI. Nikdy si neberte maturanta! To je taky hlavní důvod, proč tu sedím a mým skvělým šatům praskají švy. Nemůžu si přece vzít kluka před maturitou!!! Takže jsme čekali. Až do šestého měsíce.
Simona se zvedla od mého nechutně těhotensky rozteklého stehna a vstala. Trošku se potila. Trošku. Co mám říkat já?
„Buď v klidu, vůbec není vidět, že jsi těhotná“, povídá a sexy pohybem si odhodí pramen z čela. Já teď můžu tak maximálně sexy sedět na záchodě, nebo do něj zvracet.
Ale pravda je, že nevypadám těhotně. Vypadám, že jsem tlustá. Nateklá prsa se mi derou z korzetu a já definitivně přestávám přemýšlet o plastice. Trapné nulky jsem během těch šesti měsíců vyměnila za sexy trojky a sexy push-upky za trapné těhotenské prádlo. Super!
„Takže?“, vybízí mě Simona. Takže vstávám. Před oddací síní by měli dělat větší záchody. Minimálně zrcadla. Ta bílá mašle ve vlasech se fakt nehodí. Vypadám trochu jako Mickeyho Daisy a trochu roztomile holčičkovsky. Pouze pokud žijete v zemi kde dvanáctileté roztomilé holčičky jsou běžně těhotné.
„Nechceš si ho vzít za mě?“, ptám se. Naoko nevážně, ale ve skutečnosti to docela vážně myslím. Simona se hloupě rozhihňá.
„Na mě ten pravý teprve čeká!“
Jo. Taky na tebe čeká spoustu cest, skvělých party, vlastních úletů a bezprostředních akcí. Na mě čeká akorát bezprostřední řev o půlnoci z postýlky. Nejspíš dokonce i můj vlastní. Možná bude skvělý. V rámci možností půlnočního řevu. A nejspíš jich bude hodně. Možná že bude jenom jeden, ale zato non-stop. Bezva.
Dobře, na tváři vyloudím optimistický úsměv. Rádoby optimistický.
„Vždycky jsme si tenhle den představovali nádherně, takže do toho!“, snažím se marně dodat si naději. Možná ten den opravdu bude svým zvláštním způsobem krásný. Pokud ovšem někomu připadá krásná představa skupiny gerontů slintajících svatební dort na koberec v novomanželské garsonce.
Jak tak pozoruji. Bude tohle nejhorší den v mém životě.
|