Podzimní letohrádek

                       A je to tady.

                       Zahrady včerejška…

                       Samomluvy zítřka…

                       Nehybnost dneška…

                       Totiž dneska

                       zavila zahrada

                       promluvila na sebe samu

                       a teď

                       odteď

                       setrvá tak…

Prosaická DoOuška: „… branku musíš přelézt… není zamčená, ale mohla by vrznout… Pozor na kořeny stromů… abys nezakopl… jsou obnažené… Nešlap na zorané záhonky… byly by vidět stopy… Tam vzadu… u plotu… na druhém konci zahrady… vyčnívá z hlíny zelená nať… jako by byla zapomenuta… Vzal sis s sebou tu lopatičku, co jsem ti dala loni k třicátým narozeninám?...  Dobře… Vyhrab s ní tu nať… Patří mrkvi. Kořenem prorostla knoflíkovou dírkou. Myslela si, že je niť, a chtěla přišít k půdě knoflík. Aby se pak země dala kdykoli rozepnout nebo zapnout… Tak tu mrkev si smíš odnést. …  Ale dávej pozor na zahradníka… v zahradě je sice již vše sklizeno… ale stejně by tě pěkně hnal… A nevylekej se trpaslíka… kdyby vyskočil ze spadaného listí… už mu opadala glazura… Až budeš doma… zahrabej mrkev do prosa v plátěném pytlíku… které ti dám letos k Vánocům… Přečká tam do jara. A pak zemi rozepne."