Klíčem od svědomí

odemknul jsem dveře

z papíru,

co kdosi vyrval

básníkově fantazii.

Pot jako rozinky

z plachetnice

námořníka s dýmkou

stéká mi po bedrech.

Mám vstoupit?

Mám se otočit?

Mám zavřít oči?

Tolik otázek

a tak málo odpovědí.

Tolik náručí

a tak málo pohlazení.

Jsem váhavý.

Váhavý krocan

na dvoře předka

ve slamáku.

Kéž by mě někdo postrčil!

Kéž by!

Asi se stanu sochou,

kýčem z garáže

uslintaného floutka.

Není místo.

Není čas.

Není nazbyt.

Mizím.

Rozplývám se.