Ponořil jsem se do vany a vzpomněl si na všechny ty chudé africké děti, které nemají pořádně co do pusy. A vodu znají jen z vyprávění. Tedy alespoň tu naši vodu – mokrou, bez písku a hlavně průhlednou. Zavřel jsem oči, vypouštěl bubliny z nosu. Každá bublina za jednoho chudého afrického Pepíka nebo Mařenku. Po chvíli jsem to vzdal. Neumím sice počítat bubliny, ale určitě jich nebylo víc, než afrických dětí v chýši. Musím na sobě začít makat. Čím větší kapacita plic, tím více bublin pro děti z Afriky. A čím víc bublin pro děti z Afriky, tím víc… Tím víc čeho? He?

Ty vole, já jsem pitomec. Jak můžou bubliny pomoct dětem? Obzvlášť ty moje bubliny z mojí vany a mojí vody. Že já si zase nechal ručník v pokoji... Sakra.