Zvonily zvony. A všichni ti černí lidé utírali své nosy do bílých kapesníků. Pánové s hudebními nástroji se těšili na odpolední dvanáctku v hospůdce Pod Kaštanem, a stříbrný Chrystler pomalu odjížděl z placeného parkoviště před kostelem.
“Tak to máme čtyřicet, byli jste tu skoro hodinu. Díky, hezký den.”, ozvalo se z budky u výjezdu.
Farář se díval na vzdalující se automobil, dvakrát nonšalantně přešlápl na místě a zívl. Už aby byl doma, večer budou dávat fotbal a on ještě nespravil televizi. Musí to být to přepálené relé. Nebo to aspoň říkali včera chlapi na fotbale.
Svítilo slunce a spolu s větrem rychle sušilo slzy na tvářích. Paní Radostná schovala kapesník a zastínila si rukou oči, aby zjistila, kam se zatoulal malý Matěj. Aha,tamhle u zdi kostela! Dělá si zvířátka ze stínů.
“Ale byl to pěkný obřad, viďte? Takový důstojný a tichý. Moc ráda jsem si zaplakala. I sousedkám se líbil.”
Paní Radostná neměla nikdy paní Pilíškovou v oblibě. Co na ní ten tatínek mohl vidět? Ani oblékat se neumí. Vypadá to, jako kdyby si narychlo začernila záclonu. Samá krajka, to už se dávno nenosí.
“Ano ano, máte pravdu paní Pilíšková... Matěji, pojď sem! Zamávej dědečkovi.”
|