Prošvihnutá zkouška
Ten den jsem šel na zkoušku z TZB, jenže přihlášku jsem zapomněl doma i se svým elektronickým zápisníkem. Věděl jsem sice úplně přesně, co a jak, ale nepamatoval jsem si, KDE. Měla to však být ta úplně nová budova Fakulty architektury, ležící pár set metrů opodál. Samozřejmě, že jsem ji rychle našel, i když jsem v ní nikdy předtím nebyl... výuka předmětu TZB probíhala ve starých budovách.
Barák jsem tedy měl, zbývalo ještě najít zkušební místnost, jejíž, samozřejmě v zápisníku poznamenané číslo, jsem si pochopitelně taky nepamatoval. Když už má člověk něco poznamenané a ví, že to má poznamenané, udělá si v mozku jenom hypertextový odkaz a elektronicky zaznamenané detaily ihned zapomíná.
Blížil jsme se k nové budově a prohlížel si ji. Supermoderní styl. Pokud znáte jedno patro většiny takových budov, pak znáte všechna. Jsou totiž úplně shodná, až na přízemí a všechna podzemní podlaží, kde je v budově skryto její vlastní technické zařízení. Takže zbývalo šest nadzemních pater (přízemí samozřejmě nepočítám) a čtyři zkušební sály v každém z nich. Určitě však poznám examinátora, přece jsem k němu celý semestr chodil na přednášky. Navíc, samozřejmě, poznám některé studenty, dělající zkoušku tentýž den.
Postupoval jsem budovou shora dolů (top-down access), ale byl jsem už ve 2.patře, aniž bych tu zatracenou zkušební místnost našel. Mou pozornost však upoutala nápadná LCD-tabule:
„Sídliště příštího tisíciletí... přednáška ve virtuální realitě. Ochranné pomůcky POVINNÉ !!!“
Tak jsem si je za příjemné pomoci pohledné asistentky samozřejmě oblékl a nechal si od ní dát bezbolestnou injekci -- údajně injekci analogu nějaké kontrastní látky, používané při rentgenových vyšetřeních. Plánovanou zkoušku z TZB jsem okamžitě hodil za hlavu. Moderní vyučovací metody mě vždycky fascinují... a nejen metody, nýbrž i učitelé.
Mladý docent se lišil od naslouchajících studentů zejména tím, že připomínal živého člověka, na rozdíl od jejich mrtvolných vzhledů. Na můj tázavý pohled okamžitě nasadil neobvyklou vstřícnost:
„Uvedu ostatní studenty do stavu WAITING, sám víte, proč. Pak se klidně ptejte na cokoliv. Já přece vím, proč jste za mnou přišel.“ zasmál se.
„Jenže já NEVÍM proč... tedy nerozumím nutnosti stavu WAITING.“ přiznal jsem.
„Mikropočítač dovolí práci s modelem v daném okamžiku vždy jen jednomu studentovi, nyní tedy vám. Aby ostatní studenti v té době do aktuální konfigurace modelu sídliště nezasahovali, mikroprocesor je uspí. Aspoň se tak studenti nenudí kvůli nepříjemnému čekání. Osmdesát procent času stráveného na tomto sále, studenti prospí, aniž by přitom zapomněli na cokoliv důležitého. S elektronicky navozeným a řízeným spánkem máme výborné zkušenosti, ale vás se to netýká... spát budou ti ostatní, chvílemi i já, JEN VY NE !“
„Smím se toho modelu sídliště vůbec dotýkat?“ ptám se s jistými obavami.
„Některé jeho části jsou samozřejmě virtuální, ale jinak můžete. Pokud vám budou vadit předpisové ochranné rukavice, sundejte si je - vám to dovolím. Víme, že rukavice jsou ještě nedokonalé - oslabují vaše hmatové vjemy. Používejte však k dotykům jenom bříška prstů, jejichž minisvaly mají na vysílání GPS tlumivý účinek. Nikdy nevystavujte GPS přímo kosti, jinak na to doplatíte rychle progredující osteoporózou !“ vysvětlil mi, jakoby věděl, že předpisy, dokonce ani principy, já vůbec neznám. Ano, MUSEL to vědět !!!
„Jakým paprskům, k čertu ? Používáte tu snad infračervené nebo ultrafialové lasery ?“ ptám se nervózně.
„Brrrr ! Takové hrubé metody u nás nenajdete ! Jednotlivé součástky modelu vysílají pro řídící mikroprocesor svou momentální polohu na modelovém sále prostřednictvím GPS, o němž jsem se už zmiňoval. Právě tohle intenzivní vysílání by mohlo vaše kosti ohrozit.“ vysvětlil mi. Ale stejně mně nebylo zdaleka všecko jasné:
„GPS, tedy podle mých znalostí takzvaný Global Positioning Systém, se přece ve světě používá už aspoň 100 let. V téhle technice JÁ SÁM žádnou virtuální realitu nevidím.“ namítám rádoby sebevědomě.
„Jistěže máte pravdu - systém GPS je pro náš model funkčně druhořadý, ale v době vzniku modelu byl nejlevnější. My zde totiž máme především radary, pracující na submilimetrových vlnách a virtuální realitu a vaše vlastní pocity, tedy virtuální dojmy vašich dotyků modelu, případně pohybů a rekonfigurace budov v modelu, nevznikají in situ na sále, ale přímo ve vašem mozku přesně cíleným zásahem mikroradaru. Přece jste z toho musel dělat zkoušku, než jste sem poprvé vkročil ! A kvůli mikroradaru jste dostal injekci radarově-kontratní látky, která je nyní v krevním oběhu vašeho mozku. Mikroradary přece potřebují informaci, kam sáhnout. Kvalitní informaci ! Tyhle principy známe od vojáků. Odtajnili to, ergo mají už vyšší generaci virtuálně modelujících trenažérů nebo ještě něco dokonalejšího.“ důrazně vysvětlil docent.
„No právě !“ lžu nyní naplno. „Submilimetrové radary a Heisenbergovy relace neurčitosti. To si přece parádně odporuje, docente ! Podle tak hrubých a nejistých informací nemůže řídící mikropočítač poznat, kam má radar v mozku "hrábnout" a kde provést cílený zásah!“
„Je vidět, že jste nestudoval hypermoderní cefalo-anatomii, ale my už ta, pro nás kritická místa v mozku, zmapovaná samozřejmě máme. Velmi přesně, vážený příteli. Jenže hyper-cefalo-anatomie se bohužel na stavební fakultě zatím nepřednáší. Ti vaši zodpovědní velepánové si naivně myslí, že to není zapotřebí. U nás, na architektuře, už ji přednášíme a samozřejmě intenzívně využíváme. Takže pro vaši informaci: poloha příslušných center v mozku je už známá s přesností na zlomek milimetru. Naše submilimetrové radary mají tedy o celý jeden řád vyšší přesnost detekce místa i aplikace zásahu do toho kterého mozkového centra. Jsou tedy dostatečně spolehlivé a bezpečné. Ani u studentů žádné komplikace po jejich použití nenastávají. Teď už víte dost, abyste si mohl s modelem pohrát.“ prohlásil docent.
Vydržel jsem u modelu celé 4 hodiny... hrál jsem si, nevnímaje vůbec čas... k sakru, proč jsem se nepřihlásil na architekturu ? Tam mají pro výuku takovéhle fajnovosti a naopak vůbec neskládají zkoušky z toho pitomého TZB !
Doma jsem prohledal elektronický zápisník, abych zjistil, kdy a KDE se ta pitomá zkouška z TZB vlastně měla konat. Marně. Záznam zmizel !!! To bylo podezřelé, protože jsem si byl jist, že jej do zápisníku ukládám.
Okamžitě jsem sedl na metro a jel se znovu podívat na tu hypermoderní budovu Fakulty architektury. Jenže - nebyla tam. Vůbec neexistovala. Na jejím místě byl park se zcela neporušenou, zdravou, vysokou zelenou travou a s velkými listnatými stromy. Ten park tam samozřejmě musel být už předtím ! Dokonce jsem si nyní matně dokázal na něj vzpomenout.
Některé stromy v parku měly dole průměr skoro půl metru, což jsem považoval za nevyvratitelný důkaz jejich letité existence na tomto místě. Takové stromy ani při dnešní arbor-technologii přes noc nevypěstujete. A přesazeny odjinud určitě nebyly - trávník v parku byl zcela neporušený ! Trochu jsem se v těchto věcech vyznal. Naši mají přece už mnoho let ve Struhařově dům se zahradou plnou vzácných stromů a potvrdili mi moje pochybnosti o možnostech arbor-technologií, když jsem jim nejdříve zatelefonoval a pak za nimi, celý nervózní, dokonce přijel. Mrzuté však bylo, že mě po mém vyprávění začali považovat za blázna a chtěli okamžitě volat doktora. Nakonec, na mé zoufalé přemlouvání, jsme vystačili s tím, co měli doma v lékárničce. Stejně jsem u nich musel přespat. Zolpidem-Nouvel je příliš silný uspávací prostředek, než abych po něm mohl řídit ani těch pitomých 40 kilometrů do Prahy. Odjel jsem proto až následující odpoledne a opět, rozhodně ne v psychickém klidu. Vždyť jsem se přece nedostavil na zkoušku z TZB a během 24 hodin jsem se na této katedře osobně neomluvil. Pozdější dodatečná omluva se už podle Školního řádu v úvahu nebere, není-li lékařsky doložena. A to jsem ve Struhařově doktora odmítl, já blbec ! U zkoušky z TZB jsem tedy in absentio propadl, takže jsem přišel o jeden zkouškový termín. Podle Školního řádu mi pro tento předmět zbývaly už jen dva termíny.
TZB ! Taková pitomina. Archaická, předpotopní krávovina. Technická zařízení budov ! |