Když chci psát ve strachu

stojíš přede mnou     a já?

dostát mám pověsti muže     který

vždy a bez otálení obrací se

na ruby...

Četl jsem Holanova spáleného baštýře

který i dospělému připomene čerty

psal básně samovolně     bez uvážení

hrnky silných kafí mizely a netopilo se

Jen ve vaně ryby...

Hned vedle (v kleci) mne mlčeli ptáci…Vše

jen abych se zděsil V jednom oku

nejšpinavší tmu     v druhém pak čisto:

Když plivneš na zeď vše se zdá téměř čisté

právě je-li bílá...

Jako po požáru v dalekohledu… A pořád...

Nebojím se! To totiž vím, kde jsem A ty

bojíš se právě mne když s sebou nesu

jak černo     tak bílo     ale oko     jistě

mělo by mít i barvu...

Ne však barvy!     Nebojím se

přijít s tím nákladem až přímo za tebou Ty za tím

poslepu škrtáš sirkou Bojím se

toho     čeho se ani nejmenší lidé nebojí

a přece...