První ráno roku 2005 u Mississippi
Probudily mne kapky deště za oknem. Bylo ještě šero. Pomalu mě začínalo docházet, že to posilvestrovské ráno je trošku jiné, než na jaká jsem zvyklý na starém kontinentě. Vyšel jsem před dům, abych zavřel auto před deštěm. Venku ležela mlha, drobně mžilo a bylo cítit vlhký „prádelnový“ vzduch. Ten vzduch se tady táhne všude okolo Mississippi. Na teploměru bylo asi 65 stupnů F. (to je asi 18 po našem). Ze stromů pomalu padalo listí. Z černošské čtvrti, na jejímž okraji bydlím, ještě stále zazníval hluk novoročního střílení a ohňostrojů. To už asi nastoupila druhá generace, aby si taky užily té rodičovské zábavy.
Bylo to pro mě zvláštní. Nějak mi podvědomě asi v té ranní náladě asi chyběl zmrzlej nos.
Teď když to píšu tak je tady okolo desáté. To už je ve střední Evropě zase tma jako v ranci. Tady ještě nenastal čas ani k snídani. Jen toho bouchání nějak přibylo. Je s podivem jak tady ty svoje střílecí hračky milují a to bez rozdílu věku, teď mají okolo novýho roku pár dnů volna tak to tady zní ze všech stran.
To chápání času je opravu jen relativní. Před rokem jsem byl na Svatém Kopečku u Olomouce podívat se na půlnoční ohňostroj a byl účasten toho slepě zmateného veselí okolo mě. Tento rok jsem v 5 hodin kdy v Čechách propukají tyto bujné oslavy jel se svým Pontiakem z Veřejné knihovny, kde jsem byl digitálně popovídat se svou rodnou hroudou. Nějak mě míjelo proč se zase tak šílí. Ještě byl krásný a teplý podvečer s oblohou plnou červánků. Tak jsem zavolal domů abych popřál něco pěkného, popůlnočního ... Bohužel však sítě byly přetížené a telefon se spokojil většinou pouze s polykáním dolárků z telefonní karty, ale spojovat hovor se mu nějak nechtělo.
Večer jsem byl pozván na večeři do čechoamerické rodiny. V televizi, která hrála v každém pokoji, ukazovali jak probíhají oslavy v jednotlivých státech a městech. V jedenáct místního času propuklo to běsnění v New Yorku. Ukazovali i davové šílení na Time Square a Brodway uprostřed Manhatanu, kde jsem byl před pár dny byl a vnímal jeho atmosféru.
Pomíjivá relativita byla ještě umocněna bouřlivou oslavou někde v sousedství, kde už v prvních večerních hodinách nešetřily decibely, alkoholem ani střelbou všeho druhu. Ještě se večer nedostal ani ke svému jádru a už se jim ty výbušniny trošku vymkly z rukou. Zaměstnali na to čtyři sanitky. Nevím zda pomalý otáčivý pohyb zeměkoule je tomu úměrný. Myslím, že v posledních dnech se nás na to ta naše kulička co po ni šlapeme pokoušela trošičku upozornit, že bychom se měli trošku ztišit a poslouchat co nám sděluje.
Jen tichý vánek šustil s rákosím vysychajícího rybníka, když jsme jen v košili seděli na terase pod arkádami jižanského domu se sklenicí růžového perlivého vínečka z blízkých kalifornských slunných vinic. K tomu nám svítil jižní měsíc, kterému když couvá, schází horní strana ne pravá.
Domů jsem odjížděl noční krajinou jak jinak než autem, když v Evropě už vstávali od svých ranních šálků čaje.
Znovu si uvědomuji odstup v myšlení lidí se kterými se setkávám, kteří dostali tu možnost žít průběžně to svoje bytí na různých koutech zeměkoule během jedné životní periody.
Pohledy za zrcadlo Esch
Mississippi 1.1.2005 10.30. místního času
|