V životě byl vždycky nula, pan Nikdo a největší srab. Taky mu to dávali všichni náležitě najevo. Od kolegů v práci, přes tchýni až k ženě, která ho kvůli tomu dokonce opustila.
„Ještě že jsme spolu neměli děti“¨: oddechl si pan Dušan. Pod jeho nohama šustilo listí v barvách okru. Byl právě podzim-období sebevrahů. Příroda umírá, tak proč se nepřidat? hlásal neumělý nápis nastříkaný červeným sprejem na nedaleké zídce. Sotva ji pan Dušan minul, potkal zářivě bílý úsměv lemovaný jahodově rudou rtěnkou. Ten úsměv patřil jemu a za chvilku se k němu připojilo i laškovní mrknutí oka. Nádherná blondýna v červených mini šatech s tělem tvarovaným jako ten nejsvůdnější hřích. Kdyby byla byť jen na okamžik autem, Ferrari zaparkované vedle ní by už navěky připomínalo trabanta. Pan Dušan se zastavil několik kroků před ní a možná chtěl i něco říct, ale jeho extrémně plachá povaha a její parfém s mrazivě erotickou vůní cizokrajných květin, ambry a santalového dřeva mu v tom bezpečně zabránily.
 Prošla kolem něj, nepřestávajíce mu věnovat svůj úsměv. Po vteřině strnulého stání se rychle otočil, aby naposledy zahlédl neuvěřitelnou krásu, jakou i její záda, dokonale tvarované pozadí a dlouhé nohy na podpatcích, bezesporu byla. Před ní se z horizontu vynořili dva muži pochybného vzhledu a jak se později ukázalo, ani jejich charakter nebyl nepochybný. Jeden z nich jí chtěl vytrhnout kabelku a když se bránila, tak ji ten druhý srazil k zemi. Pan Dušan měl v tuhle chvíli víc než jasno. Rozběhl se krásce na pomoc. Počítal se vším. Pokud ji zachrání, stane se hrdinou, kterého ona bude milovat a navíc sám sobě dokáže, že není takový srab, za kterého ho všichni, včetně něj samotného, mají. Jestli ho ti dva zmrzačí, má o důvod víc skoncovat se životem. No a v tom nejlepším případě ho zabijí. Hrdinská smrt největšího srabáka na světě. Jaká ironie osudu! Na každý pád nemá co ztratit. Vlastně ať už tohle “hrdinství“ dopadne jakkoliv, bude to pokaždé v “prospěch“ pana Dušana. Přiblížil se k těm třem na komunikativní vzdálenost dvou metrů. Blíž se neodvážil. Na zemi ležela Ona a ti dva stáli nad ní.
 

 Oba mladí muži byly hodně snědí, jak zjistil pan Dušan po bližším prozkoumání ze dvoumetrové vzdálenosti.
„Co je vole? Co čumíš?“ :začal rozhovor nevrlým tónem jeden z nich. Pan Dušan pln odhodlání a strachu se zahleděl na ženu ležící bezbranně na zemi. Tento pohled mu dodal dostatek odvahy, aby pronesl pevným hlasem: „Dejte jí pokoj, nebo zavolám policajty vy parchanti!“ a z náprsní kapsy tasil mobilní telefon.
Bohužel zvolená taktika pozbyla zastrašujícího účinku v okamžik, kdy oba útočníci tasili své jako břitvy ostré vystřelovací nože a vykročili směrem k panovi Dušanovi. Ten v záchvatu zběsilého šílenství, jenž vyklíčilo z nepředstavitelného zděšení, jim vykročil v ústrety a začal rozhazovat rukama a pořvávat jako smyslů zbavený: „Myslíte si, že na to máte, že jo? Myslíte, že to zvládnete, co? No tak! Bodněte si! A nebo klidně řízněte! Mě už je to stejně všechno jedno! Mě už na ničem nezáleží! No? Na co čekáte?!“.
 

 Kráska všechno sledovala v leže ze země. Jednomu z těch dvou ruply nervy. Začal bodat pana Dušana až cákala krev všude kolem. Po chvíli přestal pan Dušan vnímat tupou bolest ostrého nože, zatočila se mu hlava a klesl na kolena. Párkrát zavrávoral a padl na záda s obličejem otočeným na stranu. Uvědomil si, že celé jeho šaty jsou od něčeho vlhké a podivně lepkavé. Špatně se mu dýchalo, jako s vyraženým dechem. Cítil pachuť krve v ústech, hodně krve. Červené jako ten nápis na zdi. Příroda umírá, tak proč se nepřidat?
Bolestivě se pousmál. Ucítil vůni spadaného listí, ve kterém teď bezmocně leželo jeho umírající tělo. Jediné, čeho alespoň trochu litoval je, že nemůže vidět tu krásnou ženu, která leží za ním. Ani si nebyl jistý, jestli je zraněná. Chtěl ji ještě vidět, než umře. Pokusil se otočit hlavou, ale svaly ho neposlouchaly. Už mu skoro nepatřily. Celý svět se začal kymácet jako na lodi. Jako by něco naráželo do jeho těla. Byly to nohy těch dvou. Surově do něj kopali. Kdyby pan Dušan ještě mohl, tak se začne smát. Nic už totiž necítil, ač se ti dva snažili sebevíc. Jeden kopanec do tváře mu otočil hlavu na vytouženou stranu, kde ještě pořád ležela ta kráska. Pan Dušan už viděl pouze na jedno oko, ale i tak rozpoznal její vyděšený obličej a přenádherné tělo. Byla v šoku, nemohla se ani pohnout, ale pořád jí to zatraceně slušelo. Přesně takhle si ji chtěl pan Dušan zapamatovat.
Její obraz se začínal pomalu nořit do tmy…

 Za nedlouho se pan Dušan přistihl, jak sedí na lavičce opodál. Nějak se nemůže rozvzpomenout, jak se sem dostal. Vlastně mu to bylo celkem jedno. Seděl na lavičce a pozoroval zpola opadané stromy v parku. Jeho pohled sklouzl z korun stromů o něco níž. Všiml si hloučku lidí nedaleko od něj. Ten hlouček ho magicky přitahoval. Vstal tedy a vydal se tím směrem. Několik policajtů zabraňovalo ostatním lidem v přístupu ke skupině bíle oděných mužů, ale pana Dušana si vůbec nevšímali. Přišel ještě blíž k doktorům, aby zjistil, že se sklání nad vlastním, krví zbroceným tělem. Každého by takový pohled přinejmenším překvapil. Pan Dušan však jen spokojeně pokýval hlavou a řekl: „No vidíš, už to máš za sebou“. Obrátil se k odchodu a v tom si uvědomil, že vlastně nemá kam jít, teď, když je po smrti.
 „Ne. Lituji, ale neznala jsem ho. I když mi pravděpodobně zachránil život, nikdy před tím jsem ho neviděla“ :tvrdila žena v mini šatech a měla pravdu. Když pan Dušan, respektive jeho duše, uslyšel medově sladký hlas, hned mu bylo jasné, komu patří. Nevnímá, co policajt krásce odpovídá. Soustředí se pouze a jen na její hlas. „Teď zase poslouchejte vy mě! Dneska toho mám až po krk! Protokol jsem s vámi sepsala,takže teď mě laskavě omluvte. Moc ráda bych zašla ke svému příteli!“ :po tomhle sdělení příslušníkovi policie odešla ta okouzlující žena z “místa činu“. Pan Dušan se ji rozhodl sledovat snad už jen z toho důvodu, že být nenápadný mu nečinilo žádné problémy a navíc stejně neměl kam jít.

 Trvalo zhruba čtvrt hodiny, než se spletí ulic a uliček dostala k činžovnímu domu. Zazvonila na zvonek se jménem H. Lecher. Ozvalo se zachrčení a zašumění. „Kdo je?“ :zazněl z mluvítka téměř robotický hlas. „To jsem já“ :odpověděla kráska sametově. „Jdeš pozdě“ :zašramotilo mluvítko. „Já vím, něco se mi přihodilo ale nechci o tom mluvit. Tak otevřeš už?“ :zaprosila sladce kráska. Z mluvítka se ozvalo hlasité „LUP!“ a bzučák od vchodových dveří oznámil souhlas. Pan Dušan stihl vklouznout do vchodu, než se zavřely dveře, ale u dveří od bytu takové štěstí neměl. Zůstal stát bezmocně na chodbě. Jediné co musel udělat je smířit se s tím, že už nemá tělo a že by teoreticky dokázal projít zdí. Ale je tu i riziko, že když se něco nepovede, zůstane ve zdi napořád. Vždyť přece ještě nikdy zdí neprocházel! Prostě strašpytel za života i po něm. „To teda NE! Změnil jsem se, když jsem umřel!“ :přesvědčuje sám sebe pan Dušan a vyburcován prochází zdí se zadrženým dechem. Rukou si přidržuje nos, snad aby se mu tam nedostaly cihly. Člověk se prostě nezmění ani po smrti.

 Po zdařilé cestě skrze zeď se pan Dušan ocitá v intimně nasvícené ložnici. Muž okolo třicítky, celkem pohledný, sedí nahý na posteli se saténovým povlečením vínové barvy. Kráska stojí před ním vysvlíkajíce své minišaty. Jediným ladným pohybem z nich vyklouzne jako rybka ze sítě. Teď už má na sobě pouze svůdné černé spodní prádlo a podvazky. Její plná ňadra a boky vzrušujícím způsobem kontrastují se štíhlým pasem. Jestli kdy nějaký muž řekl o ženě, že je BOHYNĚ, nemohl tím myslet nikoho jiného, než právě tuhle ženu. Nahý muž sedící na posteli jí objal paží okolo pasu a stáhl ji k sobě na postel. Ona se jen tajemně usmála. Muž láskyplně vysvlékl krásčin sporý oděv a začal ji něžně hladit po celém těle. Vše mu stejnou měrou oplácela.
Pan Dušan stál jako přimražený a nemohl uvěřit vlastním očím, o kolik je tato žena krásnější pouze v rouše Evině. Jeho touha sílila nad rozumem a studem až nakonec zvítězila. Přistoupil tedy k lůžku a zlehounka pohladil její šíji. Nic nepocítil. Ani dotyk její kůže a zdá se, že kráska ho taky nedokáže vnímat.
Pan Dušan s bázní zavírá oči a uléhá do míst, kde leží nahý muž…

 Když oči znovu otevře, leží na posteli vedle ní a cítí její teplo. Dotkne se její tváře, jako snového oparu, který se stal skutečností. Ona se na něj usměje a přitiskne své hebké, pružné tělo k jeho tělu. Objímají se, hladí a líbají na všech možných i nemožných místech. Jejich těla se vzájemně proplétají až nakonec splynou v jedno. Za několik hodin téměř zároveň usínají vysílením v těsném objetí.