Kráčela temnou ulicí bez světel,

nebe bez hvězd,

ani měsíc nebyl vidět.

Mlčela, jako ještě nikdy v životě,

ač chtěla křičet do světa,

nechala si však

radši všechno pro sebe.

Někde v sobě tušila,

že mluvit nemůže.

Otočila se.

Stín pohnul se,

sic tiše a nenápadně,

však všimla si toho.

A srdce bušilo jako o závod

ve strachu o život hříšnice.

Ze tmy se vynořily tři postavy,

kápí tvář halenu měly

a pluly vzduchem,

blíž a blíž…

Nikdy tolik obav neměla, jako tu noc

vprostřed nejtemnější chvíle všech dob,

to když se stvůry vzbudily,

aby pozřely něco živé.

Přišly si pro duši.

Padla na kolena a modlila se.

Šeptala do noci modlitby své

a prosila Boha o odpuštění.

„Jen do pekel neposílej mne!“

A slzy její padaly na zem

v naprostém lidském zoufalství.

Když jedna z postav dotkla se jí prsty

a ona navždy ta slova v paměti bude mít.

„Slzy jsou tak povrchní…“

Zlý hlas nesl se ve větru,

který poslouchal pozorně,

aby nic neuniklo mu.

Pohlédla na ruce své,

dlaně od krve

a hluboké rány v nich,

leč nic, čím by si je sama mohla přivodit.

Modlila se bez přestání,

a pak v minutě své poslední,

kdy ji život opustil

a jeho pařát vztahoval se k ní,

řekla již jen jediné:

„Bože, smiluj se…“

A v tom mraky odkryly hvězdy

a s nimi i měsíc,

aby trochu světla přinesly

a lampa v rohu zablikala nesměle,

přec rozsvítila se nakonec

a ona vzhlédla k nebi,

aby zjistila, co se děje.

Zase jarní vánek vál,

jako tomu bylo dřív

a ona nepochopí nikdy,

proč nechaly ji jít…

Arachnid von de Dickinson