Jarmilka se na gynekologii zabydlela kvůli zánětu vaječníků. Byla to korpulentní, asi pětapadesátiletá dáma. Přestože měla kvůli cukrovce předepsanou dietu, vyplížila se každý den z pokoje a podzemními chodbami utíkala k hlavní bráně Bulovky, kde si ve stánku koupila několik dortíků, aby je během zpáteční cesty na pokoj zhltla. 

Navíc ji trápil vysoký tlak. Snad právě proto bylo Jarmilce neustále horko. V noci na nás otevírala okno, přestože byly desetistupňové mrazy a na svém lůžku se vyvalovala nepřikryta, zahalená do podivné silonové košilky, jež (bohužel) odhalovala její kypré vnady.

Neustále si na něco stěžovala: na jídlo (oprávněně tvrdila, že jsou to blivajzy a že ji kvůli nim pálí žáha), na počet bab na pokoji (skuhralo nás tam hned dvanáct), na manžela ("Ten můj hajzl se určitě válí u televize a přitom nemá umytý nádobí!"), pár nelichotivých slov adresovala i lékařům, o nichž byla přesvědčena, že jí nevěnují dostatek péče a pozornosti.

"Co to pořád dostáváte za prášky?" otázala se mne jednoho dne a v oku se jí zaleskla závist.

"To mám něco proti bolesti, anébrž mám na pupku třináct štychů," odvětila jsem.

"Mně taky bolí břicho a nic mi nedávaj!" zvolala dotčeně a zamračila se.

"No jo," přidala se debaty moje sousedka Ljuba, "vy ale máte, pani, furt problémy se žaludkem, tak proto vám asi nic nedali. Zkuste si říct o čípek."

"O čípek?" podivila se Jarmilka. "Já jsem čípek v životě neměla. Ale když tvrdíte, že mi to pomůže, tak si o něj teda řeknu."

Při odpolední vizitě požádala službu konající lékařku, aby jí předepsala čípek proti bolesti. Doktorka pokývala hlavou, načmárala něco do papírů a poodešla k další pacientce.

Jarmilka se na mne šťastně zazubila. "Mám ho!" zašeptala.

O půl hodiny později vplula do ratejny sestřička a jala se nám rozdávat medikamenty. Když odkvačila do dalšího pokoje, vzala Jarmila čípek opatrně do ruky a zkoumavě si prohlížela stříbrný staniol, v němž byl zabalený. Potom se ke mně obrátila.

"Pani, nevíte, jak se to užívá?"

Zvedla jsem udiveně obočí. "Baba se nezdá," pomyslela jsem si, "to bych do ní neřekla, že bude žertovat."

"Jak asi... normálně," řekla jsem nahlas. "Rozbalte to a zapijte čajem!"

K mému úžasu vydolovala Jarmilka čípek z obalu, strčila ho do ústní dutiny a poslala do útrob několika mohutnými doušky.

"Dost blbě se to polyká," pravila a otřela si ústa rukávem.

Otočila jsem se k ní zády, chytila jsem bolavé břicho oběma rukama a snažila se zadusit gejzír smíchu. Koutkem oka jsem zahlédla svoji sousedku, kterou operovali o den později než mne. Také ona se svíjela smíchy i bolestí, protože od operace ještě neuplynul celý týden.

Vydržely jsme se nenápadně tlemit asi minutu, pak jsme se zvedly a odšouraly jsme se na chodbu. Opřené o zeď jsme se rozchechtaly jako puberťačky.

"Yfčo... já musím... do tý... do koupelny... asi mi prdlo šití," vyrážela ze sebe Ljuba, "ježíšmarjá, to je bolest!"

Ve chvíli, kdy jsem si dřepla na bobek, jednou rukou si držela břuch a druhou utírala slzy, se na chodbě objevila sestřička.

"Proboha, co se vám stalo?" vykřikla a běžela ke mně.

Snažila jsem se jí vysvětlit, co se stalo, ale moc se mi to nedařilo. Místo slov jsem ze sebe vyrážela podivné hýkání, jež se lidské řeči nepodobalo ani vzdáleně. O příčině našeho podivného chování musela podat informaci Ljuba.

"Paní Pelcmanová, vy jste zvíře," konstatovala sestřička uznale a zahnala nás obě na ošetřovnu, kde prověřila stav našich čerstvých jizev. Bylo to nutné. Praskly mi dva stehy, Lubce jeden.

Po ošetření jsme se vrátily na pokoj.

"Paní Jarmilo," vysoukala jsem ze sebe a měla jsem přitom co dělat, abych se znovu nerozesmála, "ten čípek jste si měla strčit do konečníku. Já jsem si myslela, že si děláte legraci."

"Cože?" vykulila ta dobrá žena čidla zraku. "To jako do prdele? Nikdy! To ten čípek zase radši spolknu!"

Musela jsem znovu vyběhnout na chodbu...