|
| |
 |
Právo na život
Autor: kvetinka () - publikováno 17.4.2001 (00:48:30), v časopise 19.4.2001
|
|  |
Právo na život
Ležela na louce v roztomilých kostkovaných šatičkách a vypadala, jako by jí bylo deset. No, vlastně měla i takové otázky. Nebyla hloupá, jenom působila jako malé zvídavé děťátko a já jsem toužil to dítě chránit před světem, ke kterému ono zatím jenom hledá klíč.
Začínalo se stmívat a když jsme tak vedle sebe leželi a dívali se do pohasínajícího nebe, kde se sem tam objevovaly hvězdy, položila mi zvláštní otázku. Vůbec nebyla dětská, strašně zvážněla a dychtivě očekávala odpověď ANO. Ale musel jsem ji, ač nerad, zklamat.
"Vážně?? Vážně nemáš jednu jedinou věc, která by pro tebe byla smyslem života?" ptala se dál zklamaně. "Tak já Ti povím jeden příběh. Jeden příběh, na který jsem si teď vzpomněla. Totiž....
Když byl ještě úplně malý, strašně rád chodíval do lesa a pozoroval ptáčky, srnky a všechny ty zvířátka v lese a cítil se tam jako doma. Nejkrásnější bylo, když měl prázdniny, a mohl hned ráno vyrazit na celodenní výlet do lesa. Tak jednou měl zase prázdniny, když už mu ale bylo takových 12 a nebyl to žádný malý kluk, vyrazil hned po probuzení do lesa a hodlal tam strávit celý den. Věděl už přesně, kam má jít dát mravencům cukr a ptákům trochu semínek, a když došel na ta známá místa, musel zůstat omráčeně stát. To, co viděl, jak sám pronesl, ho poznamenalo na celý život : Viděl rozdupané mraveniště úplně prázdné, když nepočítal ty velké větve. Větve stromů, které už nebyly tam, kde bývaly - ležely totiž pěkně srovnané na zemi. Ani jeden strom a ani jedno zvíře nezůstalo na svém místě. Ta zvířata, která nebyla rozdrcena obrovským strojem, nebo obrovskou silou pil v lidských rukou, raději utekla z toho místa, kde se vždy cítila bezpečně. Nemohl uvěřit svým očím - vyplenili celý les!! S obrovskou nadějí a bezmocí dal připravenou trochu jídla pro zvířata na zem. Příští den a ještě mnoho mnoho dalších se chodil dívat, jestli jídlo nezmizelo a zvířata ho nesnědla - ne, stále tam bylo a zvířata se nikdy neobjevila. Byla v šoku stejně jako on. Je těžké popsat, jak se ten kluk asi cítil. Byl to jeho život..."
Nemusela mi popisovat, jak se cítil. Chápal jsem ho a cítil jsem se možná stejně jako on - hrozně. Byla totiž.. byla úžasná.
"Když se po pár letech odstěhoval ze své milované vesnice vinou režimu, který ho a jeho rodinu vyhnal do smogem nasáklého města. Noví přátelé, nová škola. Užíval si života a nic mu nechybělo jenom zdánlivě. Měl totiž neutišitelný vnitřní pocit, že mu něco chybí. Že něco musí udělat. Na zvířata a pokácený les už dávno zapomněl. Zapomněl i na vesnici. Vystudoval a začal pracovat. Oženil se, měl krásné a chytré děti a pořád, jako by něco nebylo naplněno. Musel to ze sebe dostat. Ten pocit byl až moc silný. Jednou byl se svou rodinou na dovolené v Českém ráji a najednou ten pocit - pamatuje si, že to bylo v tu chvíli, když dával koupené jídlo pro ptáky do jejich budky - přestal. Zcela viditelně se podivil. Myslel si už totiž, že ten pocit je jeho součástí. Pocit se vrátil, až když byli zase zpátky ve městě. Jednou nešťastnou náhodou mu umřelo jedno jeho milované dítě, když ho srazil autobus. Nemohl se přes to přenést, všichni mu domlouvali a křičeli, ale on to nemohl přemoct. Vyjel se provětrat do hor. Bylo tam krásně a najednou z něj všechno spadlo. Začal žít svým dávným životem. Životem malého naivního kluka. Pocit běznaděje i neštěstí ze smrti dítěte vymizel a náš hrdina pochopil. Pochopil to, co ty stále nevíš. Svůj smysl života. Byla to příroda, zvířata a pomoc pro ně. Z našeho úředníka v bance se totiž stal člověk, který miloval svou novou práci. Nejdřív svými vlastními silami a pak i za pomoci jiných začal budovat různé budky, sázet stromy a když už začínal pro svou myšlenku získávat nové přívržence, tak začal dokonce budovat nové národní parky. Založil totiž organizaci, které dal jméno PRÁVO NA ŽIVOT. Právo, které měly ony stromy z dětství, i spousta týraných zvířat, dětí ležících na vozovce a právo každého z nás na to, abychom mohli splnit náš životní smysl a cíl."
Upřela na mě svoje modré oči, byly možná tmavší než ta tmavá obloha nad náma. "Už chápeš??" "Myslím, že chápu a děkuju Ti, žes mi otevřela oči."
.....
"Už zase spíš??? Potřebovala bych spravit tu skříňku v kuchyni!!! Nemáš čas?" Mile jsem se usmál a po tom, na co jsem si po dlouhé době vzpomněl, jsem neodpověděl jako vždycky otráveně, ale nadšeně. Byla stejně roztomilá, jako tehdy a místo kostkovaných šatiček měla kostkovanou zástěru, ale to už je vlastně jedno. Nemyslíte?
|
|
|
