„Nemůžete jen tak řídit můj život!“ Křičím na
rodiče, beru bundu a utíkám ven. Vztekle bouchnu dveřma a zmizím v ulicích.
Poslední dobou sou rodiče fakt hrozný, furt se do něčeho pletou a člověk
nemá ani trochu soukromí… Myslím, že bych si zasloužil alespoň kapku
soukromý a úcty. Už se mnou ani moc nemluví o mých problémech(vlastně oni
se mnou nikdy nemluvili). 

Když tátovi řeknu, že bych si s ním chtěl
promluvit, tak se slovy „Kolik chceš?“ otevře zásuvku, vyndá peněženku
a vrazí mi pětikilo. Už mě to fakt štve! Peníze, to má, ale aby si se
mnou alespoň chvilku promluvil, to ne! Teď závidím ostatním klukům a holkám jejich rodiče. Jejich rodiče
si s nimi kdykoli promluví. Mají na ně více času. Moje mamka je doma
jednou za čas a můj táta? To radši ani nebudu povídat. Nemám prostě
nikoho, komu bych se mohl svěřit… Nejsem zamilovaný… Ani nemám fajn
kamarády, jako ostatní… 

Se mnou mluví pár lidí ze třídy a to jen o tom,
co zajímá je. Všichni mě jen využívaj. Dokonce na mě padla věta: „Když
mi nahraješ do středy tu Olimpiádu, tak v sobotu ke mně můžeš jít
na oslavu“. Sem na tom asi fakt špatně, protože sem to nakonec přijal –
byla to jediná šance jak se někam dostat. Ale tohle už nebude – už nebudu
ten poslíček, co se nechá využívat… 

Celý to skoncuju – teď a tady!
Jo! Už sem pevně rozhodnut! Nikomu už na mně nezáleží, tak proč by jsem
nemohl odejít? Tam to bude lepší – je tam klid… A tady? Tady někdo
nanejvýš řekne: „No a ten počítač neopravil… Teď to musím vzít do
opravny… To bude peněz!“. 

Vytahuju z kapsy kudlu a nehtem ji otevřu.
Lesklé ostří se ve tmě občas zablýskne. Chvíli váhám, ale pak nůž
obracím proti sobě a v modlitbách k bohu - bodnu! Padám na zem –
celý život se mi odehrává před očima. Cítím to… Mám to v hrudi.
Vidím sebe jako malého kluka… Jedu na koloběžce, jsem poprvé na rybách… 

Najednou ucítím volnost. Všechny starosti odplouvají… Já jsem mrtvý!
Nemohu tomu uvěřit! Haló! Slyšíte? Jsem šťastný! Haló? Proč mě nikdo
neslyší…?