i.
Byl podzim–žebrák,
z jeho hrudi
ptačí hejna odlétala; rudé listí
drolilo se,
jako když se střílí skála,
než do kaluží
popadalo
a bílou gázou skrylo hrdlo.
_____
Smíchem
otvírala cizí hlasy,
až z nich slova krvácela
a podzim žebral po ozvěně,
již by vítr nespolykal.
ii.
Ukřižoval panáka,
pak tiše skákal nad žebry – on: cizí dítě
stříbrné v podlaze letitých fotek
či tlukoucí u stěn
žebrovaných bubnů,
kam jeho kůži vepjali
tak trochu nakřivo.
_____
U svatých platanů schovaný za tváří – napjatou
jako odpověď,
co pozřela odpověď větší, než byla,
nastražil ozvěny před slova.
_____
Šla pokradmu
územím nášlapných ozvěn
jako ten,
kdo chodil napříč vlaky
a říkal To ne já – tvář vylomená ze dřeva – ,
ale kývací černoušek v kostele z kostí,
vestavěných do těla:
'vhodíš mi do oka stříbrnou minci
a já tvůj sen
za čelem zvolna pohoupu.'
iii.
Ale nepoznáš měsíc před úplňkem –
to věděla
čekáním plná všeho, čím vlčice kojí hlad světla..
. . . . . . . . . .
|