Sníh solí špinaví. Led prsty jara svírá.
Hrst kůrek labutím o holi rozhodit
se babka dobelhá. Už třasu neodpírá.
Po léta zpustlý park hřej ztuchle rajský svit.
Až drobty zkamení, až vrásky zmrznou v břit,
pak v uhelnatou sloj se zvrtnou brvy davu.
Nezbude nežli smrt. Snad mohou mrtví klít.
Být mladší, zapláču: Já ztrácím pro ni hlavu.
Zkřeh podzim v cesmínách, do oblak vichry sbírá.
Smí k břehům západním jen věčnost přirazit?
Vlá beznadějně mdle. Jak paže všehomíra,
živoucí ikona, hvězd bezúsměvných vid.
Kýč! Mramorový kýč. Nezbude než se skrýt.
Kdo v hradbách vytrvá, kdo pronese zlou zprávu…
Až k míze neprojdu, dál svou si musím mlít.
Být tvrdší, zakřičím: Já ztrácím pro Tě hlavu!
Lže vášeň v područí – zatuchlá krysí díra,
v níž vločka zhasíná a jiskra taje mřít.
Než zuby nabrousím, zachrastí v oknech šmíra.
Už nemám, co jak pěst v prudkosti zarazit
do pysků naběhlých… Zakousnout. Vykrvit!
Z čích ňader dýchne den? Čí kravce požnu trávu?
Rád prostřu. Komu však? Nezbude nežli shnít.
Být čistší, zašeptám: Já pro Tě ztrácím hlavu.
Pro zázrak vartovat a nepoztrácet klid
a urodíš se, vím. A v láskyplném mravu.
Rač viset, Pane náš. Nezbývá nevěřit.
Být svatý, zamlčím: Já ztratil pro Tě hlavu.