|
***
(pro Pavlu a Láďu)
"Ona chodí ve snech do kina"
Bylo to přes ulici
naproti nádražní jídelně
odkud muži táhli ničí vlas
jak z kanafasu
a ona, jak čekala před tím
vulgárním orlojem trpěla
na žlučníkový záchvat
té rozhoupané vnitřnosti
do níž se nutkal
dětský infarktek
před příliš náhlým
černým kašlem starce helia
byla to chorá předehra
předehra pro průdušky
a ona stála tam jak dívka
co na hrudi drží koš
skoro plný parodie jabka
zatímco otec víská strom
a češe hrušky
stála tam jak dívka
aniž by jí kdo dbal
vratká byla větev
radši
drželi se verše
jenž pingl kolíbal
jak by byli z piky
a táhli na kasu rovně
To už jí ale od portálu
v rozepnutém fraku z mraku
kynul vlídně uvaděč
rozepl paraple
ještě než kolem projel vůz
co vezl spalničky
a před barem opodál, kde se
rouhal maškarní bál
věčná svíce
poslední zlatý hřeb
Tak na věčnost! trvala jen chvíli
přeběhl pes a pomočil ji
proudem vědomí
někdo v jednom z domů myje okno
a kdo mohl tušit
za mraky tušil vzruch
tak ozvaly se ozvy plechu
co visely na vzduchu
jak amplión nad logopedií
to zatoulané hejno andělíčků
stavělo vzdušné skulptury
na podezřelý sokl
anděla na stroji
a přitom do tváří
líbali si jazykolam jako rtěnku
kterou si maže milka knír
než uváže si cop
načež jim ztěžklo, a tak
slyšela na prahu představení
holuby na římsách vrkat krotké epigramy
tak krotké, až tloukly myokard
a jak někdo blízko myje okno
Už ale lampy procitaly z mdlob -
a po andělích zbyl jen trus
na řadě nořící se do slabin kinosálu
ale ještě dřív než vešla
všimla si, že z baru
jak mátoha bez podstavce vypotácel se
vysoký, štíhlý jako dřík, bledý anděl
co neměl ani symbol, ani na matrice
konkrétní, jednoduchý anděl
Namířil si to šikmo na nádraží
kde vráz se zjevil konec zástupu
a když tam dones splihlé perutě
s flaškou ambrozie za bederní rouškou
postavil se za ně
bosý, rozhodně ne padlý
něčemu se hloupě chechtal - něčemu o pohlaví
a stále se poohlížel do nádraží
jak by hlásili jeho jméno
skutečně něco hlásili
II
"a já u toho nebyl"
Ve foyer rozložené bufet
na sražených stolech
prodavačka právě rodila
na tácech rozleželých buchet
a uklízečka, která stála při ní
ústy jako císař konečně
zvolala: "Je to holčička!"
nato ukázala na děvčátko:
"Mámo, máš holku, heč
holku jako esperanto."
volnou rukou podala jí kafe
a pak rozrušená víc než matka
pustila dítě do náruče
odešla do kumbálu, že to vytře
až po promítání
matka se musela
setřela zástěrou z břicha růž
upravila si korunku
postavila se ke krámu
a usmála se
ale nikdo nic nechtěl
možná o přestávce přijdou muži
co se češou na havla
jen ona - chtěla vafle
jenže ty nebyly
a tak se odebrala na sedadlo
III
"nikdy mi neřekla, jak to vypadalo uvnitř"
Bylo to normální, klasické kino -
řady sedadel v přízemí
na stěnách, obložených dřevem
rozvěšené lampičky bývají
nad nimi balkóny, na nich se profily hýbají
zdálo by se, že to je iluzivní ...
ale bylo to normální, klasické kino:
ve prostřed ze stropu nakřivo tam na drátě visel lustr
kývavý
a vzadu okénko promítače
ještě zatažené oko vypravěče ...
a na proti, kam zíral celý sál
přes plátno béžové závěsy ze stran
splývající na zatím krotké podium
a v jeho středu dole do třetice
dřevěná lastura nápovědy ...
Vybrala si maně místo hodné pravé nápovědy
v prostředku prvé řady
a zatímco podruhé zazvonilo
vstali nějací pěvci
nějací dva pěvci na galerii
a spustili hymnu
která však zněla jako v kině
když jim tedy došlo, že se nikdo nepřidá
začli aspoň hymnu naší, jenže to už
zvonilo potřetí a přišla
tma
Ti dva však stále pěli dál
myslím, už druhou sloku
nebo jim někdo ukrad křesla?
opona se tedy rozevírá za zvuků hymny
jejíž slova kdo zná?
IV
"a ten film"
Už běžel, ale než oko přivyklo
neznámému stylu plátna
bez prologu - bylo to zrcadlo
a ani hláska z hlediště, kromě hymny
A tak to bylo hodnou chvíli
než poprvé někdo cosi vykašlal
tak pronikavě, jak by dávil dar dechu
dokonce, ač na okamžik
přehlušil i dojemný duet
který se již opakoval
a snad proto se znenadání
z různých koutů
na Kde domov můj, než přišla druhá sloka
radši hrdě přidávaly hlasy
a nakonec se tam i kdekdo cudně usmál
dokonce i zasmál, smál, vysmíval, usmíval
jako by se na znamení
"falešnému" znění smáli
a pak se jeden zvedl
tak vehementně, vehementně
že sál ztich, včetně souseda
který už hvízdal číslo z operety
ačkoli stále upřeně hleděl kupředu
pohledem nákrčního límce
stejně tak i ostatní, všichni
i ti, co se vždycky chtěli vrtět
tehdy bylo by slyšet pusinky
kdy dotyčný na odchodu sahal po klice
tehdy by snad odešli všichni hned
jenže za ním někdo vešel
a sedl na schody
a hymnu jak by smetl
jak by zpíval do lastury ...
V
"pak se zrcadlo zamlžilo"
Nic se nevracelo jenom dětský pláč
tak opěradla vrzala pod zatínáním nehtů
a prostor rychle prosycený potem
zamlžil zrcadlo během chvíle
a tehdy i ona, řekne mi
chtěla vidět, co je promítáno
aspoň na konci vidět veselý konec kéž
sentimentální povídky kladný závěr?
VI
"říkala, že to bylo k pláči"
"Proboha, to tu není nikdo ...!?" vykřikla matka
v tu chvíli nebyl ani čas sobě milostiv
mohla to být tedy věčnost
nikdo se k tomu však nehlásil
VII
"to dítě určitě vidělo na plátno"
Anebo se někdo, někdo, kdo snad už musel
s hrůzou vymyslet, že to neskončí
otočil na dítě: mlč
a tak i dítě zmlklo těžkou řeč
a ona?
prý se otočila pak
totiž, ten kdo umlčel dítě
krátce na to klidně vstal a odešel
a za ním brali se další a další
ne však kvůli dítěti, ale proboha
a ona?
seděla tam pro ten happy end
a nebyla sama, ti, co zůstali též
se buď báli, že uváděli o nich film
a nebo - ta představa, že by kvůli nim
celá řada musela vstát -
a nebo se prostě báli krve?
ne ti, co seděli při krajích
tedy šli, jak přišli - v rozestupech
a ven, přes předsálí
VIII
"asi jak se dveře otevřely"
Tenkrát však to byla ona
kdo byl, jak by držel železo
proto si ani nevšimla souseda
který, ještě než utek, šáh jí mezi nohy
a že měl zlomené srdce
ale při tom, když i on už zmizel
uslyšela něco podobného tomu
s čím se střetla za soumraku
když město potemnělo:
nikoli bujně a nikoli silně
jinak, ladně, spíš jak
poslední přednes ryby na mělčině
kterou vrhne řeka
jemně
jak by nebylo těla
v chvatu toho letu
chvatu štětce, ne
o plátno, co je se
ten pohyb, ač vzhůru
kdos namočil as až v žábře jesetera
a přece dech
a ten že odbíjí krev
která je jen jednou, věděl
i prostorem ten pohnul
tehdy tma byla dojemná
a její tvář, od zápěstí ke rtům hymna
kterou mlčí dlaň
že se v ní slovo vyzná
IX
"zdálo se jí, že oněmí"
Všichni odešli
X
a nakonec lustry rozžali
až bolelo to, jak by žaly bol
jak opona zajížděla
ale tam, tam ještě mezi závěsy
ano tam - anděl
archanděl ležící na zábradlí na balkóně
hlavu podepřenou o dlaň nápovědy ...
otočila se, prvně prudce
usmál se
ale mlčel
věděla, co mu říct:
"začalo to o tobě"
mávl rukou
"ale skončilo to mnou"
zavřel oči
XI
Ve foyer ji u stolů zadržela prodavačka
a podala jí vafle zabalené do ubrousku
Ještě než vyšla
ještě než se probudila s chutí
horkých vaflí na rtech – samozřejmě
zastavil ji uvaděč:
"Kam byste chodila?
Je teprv přestávka. Ten konec, ten je nejlepší!"
***
Ale už je ráno
"řekla mi"
| 
