|
| |
 |
Úděl vln...
Autor: L.B (Občasný) - publikováno 14.5.2001 (00:20:30), v časopise 16.5.2001
|
|  |
Jednoho dne, brzo ráno se narodila malá a nevinná vlna. Narodila se jen tak z další vlny, blízko skalnatých útesů. Vyrazila na svou pouť. Následovala ji další vlna, stejně slabá a nezkušená. Obě se narodily z vůle Boží, z vůle Měsíce, slunce, větru a moře.
Putovaly za sebou jen tak bez cíle. Povídaly si spolu, hladily se, objímaly. Žily spolu, cestovaly od severního pobřeží někam na jih, kam je hnal vítr. Probíraly život, šuměly, otevíraly náruč rackům, skrývaly ryby. Poslouchaly tep Země a vnímaly sílu života, ale také zároveň věděly, že ta první vlna narazí na útes a promění se na jinou vlnu, vlastně, že zemře a z ní se narodí nová vlna. Ta druhá vlna chtěla tomu zabránit, avšak nevěděla jak. Nejraději by ona narazila jako první na útesy, vplula do druhé vlny, tak by spojily své životy. Probíraly to dnem i nocí, nechtěly zemřít. Chtěly žít spolu, navždy a šťastně. Věděly, že to nelze. Měly strach z okamžiku, kdy se ztratí, kdy se spolu přestanou smát, lákat se, vábit kapky deště do náruče moře … Dodávaly si vzájemně sílu. Až najednou viděly zemi, břehy, na které se těší ztracení trosečníci, ale ne vlny … Věděly, co je čeká, chtěly to oddálit, zpomalit na rychlosti svého života tak, jak se předtím proháněly na širém moři pomocí větru, tak teď prosily vítr, aby do nich foukal zlehounka jako vánek. Loučily se, znovu a znovu se objímaly. Nechtěly, plakaly. Smrt nabrala na rychlosti … Držely se spolu jakoby za ruce. Nastalo šumění, sténání … šplouch … Hřejivé, ale zároveň i ledové kapky vlny znova spadly do moře. To samé se stalo i s druhou vlnou. Obě umřely. Bez jakéhosi slavnostního obřadu …
Jak věnem dostaly dar zapomenutí ...
|
|
|
