|
|
|
| |
PŘÍBĚH NA PŘÁNÍ
věnováno jedné milé urputné potvůrce...
__ "Lásky čas"__
Přišel nový den, den který bude pravděpodobně úplně stejný jako ty předchozí, ale nový. Oblékám se a vyrážím do ulic maloměsta. Musím něco nakoupit, abych nebyl zase celý den hlady. Jak se znám, vařit se mi chtít určitě nebude a tak přemýšlím, co koupit, aby to bylo rychle připraveno a já nemusel trávit zbytečně moc času u plotny.
Procházím se kolem regálů v samoobsluze a marně uvažuji, co koupit a co nekupovat. Ne, že bych si nemohl dovolit koupit sem tam nějakou tu zbytečnůstku, ale původní záměr nákupu mám stále v hlavě. Zcela duchem nepřítomen, nevšímaje si svého okolí, prohlížím barevné etikety výrobků. Najednou se stane zázrak. V tom daném okamžiku to ještě nevím, ale později t o nedokážu již jinak popsat, než jako takový malý zázrak.
Z druhé strany se ke mě přibližuje dívka, stejně zahloubána do svých myšlenek. Nevnímá, že naše cesty se zkřížily a tak v jednom okamžiku dochází k tomu, co se dalo předpokládat.
"žuch..." dotýkáme se sebe, já ji políbil na čelo a ona se na mě vystrašeně dívá... "Moc se omlouvám, nevím kde jsem byl myšlenkami, promiň mi." snažím se omluvit za tento incident. Trvá to jen okamžik, ale přesto mám pocit, že se jedná o celou věčnost. Dívá se mi do očí a její tvář pomalu začíná nabírat usměvavějšího výrazu. "Neomlouvej se, moje chyba..." odpovídá a já začínám přemýšlet, zda to nebyl osud namísto nějaké hloupé chybičky.
Snažím se opětovat její úsměv a docela zapomínám na to, proč jsem v obchodě. "Žaludku, promiň...:)"
Naše pohledy jako by byly spjaty, nedokážeme se od sebe odpoutat. Ani moc nemusíme hledat společná slova, protože od samého rána myslíme na totéž. "Už nechci být sám... už nechci být sama." to jsou slova, která si říkáme v duchu před obchodem. Doprovázím dívku až domů. Loudáme se mezi panelovými domy, povídáme si vždy o tom, co nás zrovna napadne a mne zrovna teď napadá, že ostych jako takový jsem zapomněl asi v té samoobsluze, i když ve skutečnosti s ním mám mnohem větší problémy.
Stále se na m ne usmívá a já pomalu zjišťuji, že se do toho úsměvu zamilovávám. Srdce mi bije v hrudi jako o závod a když přicházíme až před domovní dveře činžovního domu, chce se snad rozskočit.
"Uvidíme se odpoledne?" tážu se s nejistotou a strachem ze záporné odpovědi mé nové lásky.
"Ráda... můžeme se jít třeba projít do parku, nebo já to nechám na tobě..."
Chtěl bych jí samou radostí políbit znovu, ale vidím na ni, že na to není ještě připravena a tak se jen směji a směji.
Loučím se a tentokrát s radostí kráčím domů. Tento den je mým světlem. Je novým začátkem mého dosud chmurného života. Těším se na odpoledne a přál bych si, aby těch několik hodin uteklo jako voda.
Doma jsem jako na jehlách. Nedokážu se soustředit na žádnou činnost, které se staly za ta léta mým rituálem života a tak jen sedím u televize, popíjím černou kávu a přemýšlím, co všechno se může stát, když nám osud bude nakloněn.
Odpoledne se přiblížilo. Tolik času jsem přípravě svého zevnějšku nevěnoval ani nepamatuji, ale chci se přeci líbit, tak nic není nepřekonatelným problémem. Ještě učesat, naleštit polobotky a můžu vyrazit. Ve smluvenou hodinu čekám dívku před domem a je t o jen okamžik, než se objeví. Je oblečená do sportovní soupravy, na nohou botasky a na hlavě šiltovku s emblémem nějakého fotbalového klubu. Mé polobotky jsou jak pěst na oko...
Prohlíží si mne se zaujetím, ale nic nenamítá, že jsem se takto vystrojil. Rychle mi dochází souvislost, ale i v parku jsou přeci asfaltové chodníčky a udržované cestičky. Proč se tedy obávat? Jedině, že by chtěla navštívit tu část parku, která zahradníka snad nikdy neviděla, to místo, kde není ani noha ve dne natož pak v podvečer, či noci.
Ale nepředbíhejme... Jdeme vedle sebe a hledáme společné téma. Nejdříve se dívka ptá mne, pak zase já ji a takto se nenuceně poznáváme. Přestali jsme věnovat pozornost kolemjdoucím a aniž bychom si to nějak uvědomili, najednou usedáme v parku na lavičku. Lehce jsem se dotknul její paže a ona mne znovu dokázala mile překvapit. Neodtáhla se... dokonce se ke mně mírně přitiskla a za stálého hovoru jsem najednou ucítil její hlavu na svém rameni.
Toto nenucené chování se mi náramně líbilo, i když jsem jej ve svých třiceti letech již vypustil ze svého repertoáru. Nyní, co by gentleman v nejlepších letech, pln zkušeností z předešlých - ne zcela vydařených vztahů, se snažím chovat úplně přirozeně, ale není to jednoduché... Naštěstí tyto myšlenky zůstaly ukryty před zvídavou tváří mé o polovinu mladší přítelkyně. Její osobitost mne omlazovala a nemohu tvrdit, že se mi to nelíbilo. Najednou jsem se cítil, jako by mi bylo zase dvacet a já začínal žít na plno.
Moc jsem si přál, aby tento okamžik nikdy neskončil, abychom mohli být navždy spolu - jeden druhému nablízku.Ovšem odpoledne nekonečné rozhodně nebylo a tak než jsme se nad ali, začalo se stmívat a byl čas opustit park, lavičku, která nám tohoto odpoledne tolik posloužila, byl čas jít domů.
Toto krásné první rande následovalo ještě spoustu dalších schůzek až přišel den, kdy jsme se i my, jako většina párů jednou pohádali. Nešlo do nekonečna snažit se být tolerantní vůči partnerovi, zřejmě i přišel čas, abychom si každý prosadili tu svou. Nebylo lehké najít společné řešení a ani jedna z našich alternativ, nebyla po chuti tomu druhému.
Došlo to až tak daleko, že to vypadalo, že náš vztah skončí, protože se najednou nedokážeme dohodnout na základních věcech.
Rozhodli jsme se proto, že necháme spor na čas odležet a že si i sami od sebe odpočineme. Neměl jsem z toho radost, ale když si to má milá přála, souhlasil jsem. Za týden mi zazvonil telefon. Zvednul jsem sluchátko a uslyšel radostný hlásek mé dívky.
Problém vyřešen! Nevím jak se to mohlo zrovna takto stát, ale když už jsme byli prakticky v koncích s našimi možnostmi - jak již komunikace tak shodnutí se, vyřešili náš problém rodiče. Nikdy jsem na své rodiče nespoléhal, že by něco udělali za mě a tak mne docela překvapilo, že rodiče mé dívky, tak učinili. Věděl jsem, že nejsou příliš nadšeni naší láskou, i tím, že chceme být spolu a snad proto jsem byl až zaraženě překvapen, když nám podali pomocnou ruku.
Náš společný život dostal nový rozměr. Mohli jsme být spolu stále, mohli jsme se milovat s vědomím, že naše láska není odsuzována ze strany rodičů, mohli jsme být konečně šťastni. Den za dnem jsme si zařizovali svůj nový domov, den za dnem jsme...
V tomto okamžiku příběhu se musíte rozhodnout, zda by jste raději happy and, nebo konec, který v dnešní době je mnohem častější. Takže "happy and" nebo "tragédie"?
MARTENS de Adaleans
|
|
|