Ticho při bouři

Pozoruji kymácející se smrk,

naklání se,

jeho větvičky tančí obkročák,

je porostlý břečťanem,

cloní při pohledu do neznáma.

Výhled mi narušila kapka,

a druhá, třetí, pátá, stá,

teď už je nepočítám,

je jich příliš mnoho.

Výplň okna je zcela zaplněna přívalem deště,

kroupy bezohledně narážejí na křehké sklo,

vítr ohýbá již neviditelným smrkem.

Tady,

za okny je ticho a klid,

tam,

před okny je strom.

Strom, jenž potřebuje podpěru.

Půjdu a podepřu ho?

Stačí na to mé síly?

Počkám,

až se bouře přežene,

jistě zažil i horší,

přečká i tuhle.

Přes neprůhledné sklo vidím siluetu,

siluetu zmítající se ze strany na stranu.

Nevydržím,

s tenkou bundou vybíhám,

stoupám si pod toho obra

a podpírám ho,

jak jen můžu.

8.5.05