Pokora

 

 

Alois byl chlapík staré školy,navyklý od mládí těžké práci na poli.I když doba tvrdé dřiny pominula a práci unavených lidí převzaly stroje,Alois dřel na svém statku od rána do večera po starém způsobu.Snad jediným zpestřením jeho udřeného života bylo občasné posezení v místním šenku u pěnivého moku s ostatními sousedy.To pak z Aloise spadla všechna tíživá starost o jeho políčka,která byla více než deštěm zkropena potem generacemi jeho předků.Svoji dřinu si předávali z generace na generaci jako štafetový kolík.Jen cíl byl vždy v nedohlednu a každý rok probíhal udřeně stejně.

 

Alois miloval svoji zem;miloval ji po svém způsobu.Neříkal jí to.Odváděl na ní tvrdou každodenní dřinu.Jeho svaly byli pevné,ruce šlachovité a dlaně,veliké jako uhelné lopaty připomínaly staré námořnické mapy,ze kterých bylo možno číst léta odříkání a tvrdé dřiny,ale také upřímnou a oddanou lásku k zemi.

 

Miloval zem po svém způsobu.

 

Olda byl nejbližší Aloisův soused.Vídávali se jen zřídka,protože Oldovo povolání herce v krajském divadle nedovolovalo častěji pobývat na Oldově rekreační chalupě,zbudované ze starého německého statku.Oba po svém způsobu milovali malebnou vesnici,ve které;to v těch vzácných dnech;když se setkali,vydatně popíjeli a diskutovali  v Oldově stavení.Někdy jejich sezení končili první ranní ptáci.

 

Nevím,co ty dva spojovalo.

 

Oba ty své kousky země milovali po svém.

 

A každý to své zemi říkal jinak.

 

Uběhl čas.

 

Alois odešel ze světa rychle a tiše,když jej při koupeli ranila mrtvice.Bez výstrahy.

 

Olda odešel o několik let později v krajské nemocnici.Když umíral,tiskl ruku své milované ženy a jen ona v tu chvíli věděla,jak jeho krásná herecká duše v posledních okamžicích pozemské pouti zabloudila ještě tam,kde miloval svoji zem,kde ji mohl milovat po svém.

 

Malebná vesnice stojí a mění svoji tvář.

 

Aloisova políčka leží ladem a odpočívají.Pro mnohé generace rodila své plody.

 

Oldova chalupa osiřela;ožije jen tu a tam.To když se někdo uloží do velikých babičkovských peřin a při praskání dřeva v kamnech tiše usíná a snad i vzpomíná.

 

Ba ty své kousky země milovali po svém.

 

Uběhl čas.

 

Na ty dva mi zůstaly jen vzpomínky a já už dnes vím,jak uměli milovat tu svoji zem,každý po svém způsobu.

 

Uměli dát najevo svoji lásku tiše a s pokornou úctou

 

A zem je s pokorou přijala.