"Na začátku se pokaždé procházím v rozkvetlé tropické zahradě obrovských rozměrů, v níž stromy spolu se záhony a keři vytvářejí pravidelné geometrické obrazce. Jsem fascinován, bujnost vegetace, vonná rozmanitost mě docela pohlcuje ... ano, skoro až infantilní radostí. Vtom se spustí déšť a zahrada se rychle plní vodou. Hrozně zpanikařím, pobíhám sem a tam a s potopením každé rostliny cítím šílenou bolest - podobnou poslednímu rozloučení s někým blízkým. Skrze dětskou radost ve mně prosvítá zvláštní tesklivost, lítost. Z nebes se valí vodopády, brzy mizí pod hladinou i koruny nejvyšších stromů. Ocitám se uprostřed moře mezi skalisky, které z dálky vystupují z vody a obklopují mě dokonalým kruhem. Precizností rozmístění jednotlivých skalních výstupků jsem naprosto upoután. Já i moje vůle. Cítím potěchu, ale jiného druhu než v zahradě, zároveň s ní i oddanost, úctu, zanícení, nadchnutí... možná i něco jako smysl pro povinnost, jestli mi rozumíte? Vlny jsou zpočátku mírné, postupem času se však mění ve stále divočejší a divočejší, až rozpoutají obrovskou bouři. Přestože jsem vynikající plavec, zanedlouho mi docházejí síly a začínám se topit. Do poslední chvíle se snažím udržet hlavu nad hladinou, abych ještě mohl spatřit ta fascinující skaliska - podřizuji tomu úplně celé tělo. Při posledním zoufalém pokusu zahlédnout předmět mého zaujetí se náhle probudím. Tak, pane kolego, to je můj noční příběh, který se pravidelně opakuje. Stále se domníváte, že sny skutečně vždy cosi vyjadřují? Vysílají poselství? Zrcadlí... naše nevědomé problémy???"

- "Samozřejmě ale..."

- "V tom případě bych rád věděl, co znamená můj sen o potopě? Byl byste tak laskavý a vyložil mi jej? Jako učitel psychologie jste prý v tomto oboru velice zdatný." (touha po sporu)

- "Nezlobte se, Otakare, ale já už budu muset do hodiny."

- "Nesmysl! Vždyť je velká přestávka!"

- "No...no vidíte to! Mám dozor v prvním patře."

- "Počkejte, já půjdu s vámi a vy mi zatím uděláte ten výklad."

- "Uf...tak dobrá. Pokud po tom opravdu tolik toužíte, ať je tedy po vašem. Ale musím vás upozornit, že sny často mluví jazykem nepříliš srozumitelným..."

- "...o to mi právě jde, pane kolego, absolutně nesrozumitelným, protože jsou to holé slátaniny, prostě výplody fantasie nespoutané vědomím."

- "Téma snů není radno brát na lehkou váhu! Možná to brzy poznáte... Pokusím se vám teď vysvětlit význam toho vašeho, tedy alespoň jak jej interpretuji já s ohledem na mé vlastní postřehy vaší osobnosti. Slibte mi ale, že se nebudete zlobit. Mnohdy se nejedná o příznivé výklady."

- "No tak už nezdržujte a začněte."

- "Dobrá. Rozkvetlou zahradou je míněno patrně období vašeho dětství, jak jej reflektujete ve vzpomínkách, částečně již zapomenutých. Každá kapka deště je vteřinou, kterou se naplňuje váš osud. Vše, co se ve vašem snu následně odehrává, odráží vaši životní cestu. Vaše životní směřování, které se neubírá za příliš optimistickým cílem, soudě dle částečného utonutí na konci příběhu. Velkou roli tam hraje jistý démon, kterým jste posedlý už delší dobu..."

- "Hm...povídejte dál. To mě teda fakt zajímá." (posměšně)

 

            Otakar Kopecký, nesmírně pracovitý profesor matematiky na gymnáziu, byl svobodný pětatřicátník nevýrazného, poslední dobou značně sešlého vzhledu. Vlasy již léta nepěstoval a když si povzdechl se zdviženým obočím (což činil každým rokem pravidelněji), jeho čelo připomínalo rozlehlý bramborový záhon. Už týdny, možná měsíce ho trýznila šílená bolest hlavy, malátnost a deprese. Příbuzných měl poskrovnu, navíc všichni bydleli stovky kilometrů daleko. Každý říkal, že to s ním jde s kopce. Ti nejbližší - a to byli, světe div se, fyzikář, angličtinář a psycholog - tvrdili, že se ztrácí před očima. Problém tkvěl v tom, že nikdo přesně nevěděl proč. A potom - každý měl svých vlastních problémů až nad hlavu; navíc podivínský matematik byl tím posledním, kým by si někdo otravoval mysl. Jestliže někam šel, pak se jednalo bezpochyby o matematický seminář, jestliže se s někým bavil, potom se hádal s pedagogem.

            Onoho nevlídného podzimního odpoledne odcházel ze školy dílem pobaven, dílem nakvašen. Než rutinně nasedl do své staré Škodovky, která si vysloužila od studentů přiléhavé přezdívky 'Popelnice', zastavil jej sám pan ředitel.

- "Otakare! Vy jste mi uletěl jak papír, člověče...(zadýchaně)...tady vám nesu pozvánku na dnešní maturitní ples vaší třídy. Neměl byste chybět - zvláště když se zúčastní kompletní profesorský sbor."

- "Eh, děkuji, pane řediteli, ale já mám příliš práce, snad příště. Omluvíte mě?"

            Kolem třetí hodiny dorazil k sídlišti za městem. Vyzvedl poštu, která obsahovala pouze pozvánku na XXVI. mezinárodní sjezd matematiků, a nastoupil do výtahu. Když starý "kodrcák" zastavil ve druhém patře, spatřil František přes prosklené dveře obstarožní sousedku Hamáčkovou, jak v kleče cídí schody. Věděl, že je zle... Spásná myšlenka sjet zase dolů ho napadla pozdě - souběžně s nejslavnější příslušnicí klanu sídlišťacké výzvědné služby.

- "Dobrý den, pane Kopecký! Tak už máte maturitní ples, co? Představte si, že pan Sobotka shora včera zase přišel opilej jak dán! A zrovinka tady před mejma dveřma se mu uďálo šoufl!!! No co byste na to řek'? A Mikulkovejm zdola, panečku, přivezli dneska novou pračku! Jo - a zasejc jste svítil až do rána! Jako jedinej v baráku svítíte přes noc, pane Kopecký..."

Její schopnost shrnout do několika vět veškeré regionální dění byla obdivuhodná. Možná by se dobře uživila jako hlasatelka zpravodajství. Otakar rychle odemkl, vplul do svého bytu a s třesknutím přirazil dveře, aby unikl zahraničnímu zpravodajskému bloku, které by jistě následovalo. Na chvíli se mu zatočila hlava a zatmělo před očima. Zapil tři prášky a uvařil si nudlovou polévku ze sáčku. Nepořádek ve vlastním bytě, které spíše připomínalo loupežníkovo doupě, ignoroval s neuvěřitelnou přezíravostí. Jako by ani neviděl tu spoušť na zemi, špinavá okna, zažloutlé záclony... Později usnul ve své - jak jinak, než těžce zabordelené - pracovně nad fascikly matematických úloh a zápisků ze seminářů.

 

            Příští den brzy ráno si uvařil kafe do termosky a obtěžkán smutnou snídaní a ještě smutnějším stohem sešitů s domácími úkoly vyrazil ven. Opatrně se vykradl z bytu, aby nevzbudil BBC odnaproti a vydal se na pravidelnou stometrovou "túru" do parku. V něm hledal i dnes azyl před sklerotickou důchodkyní, která si dennodenně zabouchává klíče od bytu, načež jde zazvonit pro pomoc zcela neomylně na něj. Bylo ředitelské volno. Studenti vyspávali opice, které si pořídili na včerejším "maturiťáku" při nezřízených chlastacích orgiích, zatímco profesoři se oddávali spánku blahodárně posilujícím organismus, jenž byl oslaben důsledkem včerejší společenské únavy. Obloha, zdá se, přes noc zešedivěla, bylo ještě příliš brzy. Posadil se na lavičku a než jej přemohl hlad, stihl opravit devět sešitů. Okoralý chleba, jenž na první pohled vykazoval známky fotosyntézy, a velice silná káva k jeho duševní nerovnováze spíše přispěly, zároveň jej však ukolébaly do jakéhosi spánkového "overtimeu".

            V zahradě tentokrát pociťoval nálady poněkud odlišné od těch původních. Tušil, že hrozí nebezpečí úplného zániku zahrady, že vše ze zahrady zemře jednou provždy. Když jej posléze mořská bouře přivedla až na samotnou hranici utonutí, stalo se náhle cosi podivného. Naprosto jej přestala zajímat skaliska a soustředil se ze všech sil na svou vlastní záchranu. Moře se zklidnilo, voda opadla, až se roztekla do stran a opět tu byla rozkvetlá zahrada, krásnější, než kdy předtím. Jeho obličej kdosi podroboval pilnému funění a olizování. Otřásl se hnusem. Skrz vysoké borovice v parku probleskovaly první ranní paprsky. Na lavičce termoska s kávou a nedojedená svačina, na zemi spousta rozházených a z větší části i sežvýkaných a oslintaných sešitů. Před Otakarem roztomilý vořech s vyplazeným jazykem, přední packy na Otakarových kolenech. Pan profesor se nejdříve strašlivě rozzuřil, popadl klacek a jal se toho protivného hafana lynčovat. Hafan opodál napjatě očekával, co se bude dít, a zároveň se divil, proč se to už dávno neděje. Otakar stál nehybně s klackem v ruce a pozoroval psa s atypickým zájmem, až s jasnozřivostí, že právě toto zvíře pro něj nyní představuje střed všehomíra. Hlavou mu zněla pasáž z výkladu snu od kolegy psychologa. Upustil od původně zamyšleného záměru ztlouci nevinnou tvář a pokusil se nevinné tváři klacek jen tak zkusmo aportovat. Psisko zavrtělo ocasem a radostně se rozběhlo páníčkovi pro klacíček. Páníček pohladil psa a pustil se do prapodivného smíchu, při němž mu po tvářích tekly slzy. V parku si vydržel hrát se psem až do večera.