|
|
|
| |
Plavu mořem klamů, někdy svítí slunce a jindy prší. A já se pořád dál, tempo za tempem, vzdaluji od břehu, kde zůstala pravda. Jen jedinkrát jsem na ni promluvila, jen jedinkrát jsem se přestala skrývat. Bylo to tehdy, když jsem se loučila. Řekla jsem jen: "Naposledy sbohem," a pak jsem z útesu skočila do vlny, co zrovna odliv unášel. Ponořila jsem se, snad jsem věřila, že slaná voda smyje mé viny, že zhojí znamení, jež jsem sama do své kůže vyryla. Bláhová, jako vždycky předtím a už nikdy potom. Na dně se zatřpytil odlesk světla, natáhla jsem po něm ruku a něco sevřelo mé zápěstí. Chtěla jsem se podívat, ale oči osleply, z toho jasu a nebo ze slané vody, nevím. Trhla jsem rukou a ucítila, jak se mi ostny zarývají hluboko do kůže. Cítila jsem tlak na prsou. Musím se nadechnout, ale jak? Kde to jsem? A proč je taková tma? Ne, ať mlčí, prosím, ať je ticho, už nesnesu ten šepot. Já vím, sama jsem se vzdala života, když jsem zvolila klamat a být klamána. Co když jsem se rozhodla špatně, byla to chyba, slyšíš? Neslyšel, nikdo už mě neslyšel, nemohl, byla jsem hluboko, za neprostupnou stěnou z vody a soli. Naposledy jsem se pokusila vyškubnout, a pak jsem nadechla vodu do plic. To poslední. Jako by se úsvit vysmíval a soumrak mě nechtěl pohltit, jako by se nenašel jen jeden jediný, který by projevil soucit, soucit s bezohledností a sobectvím, soucit se strachem. Kde hledat tmu? Na dně... někdy vypadá, jako světlo, ale vždycky je to tma.
|
|
|