Už zase píšu o touze.

Jen chviličku snad mě zastihl smířlivý pohled osudu,

A zase sním o lásce

 

Už zase bloudím po hvězdách

Po slunci smím jen koutkem zřít

Už zase není kam se otáčet

 

A jít hledat, co snad je kdesi v dálce ukryté?

Vše ztrácí se v řece slov,

V proudu divných souvětí

 

Jak stalo se, co ulétlo, kam nikdo nechce vidět?

Větrem sny bláznivé učesat nemůžeš

Snažím se jenom chytat odlesk slunce na vlnách.

 

Doufat, že skok je možný, když rozmetal jsi cestu.

Dopředu, dozadu ani nevíš, je-li tam obraz nebo jen stín.

Ani jestli chceš, anebo musíš.

 

Minulé hlasy sahají kostnatým šepotem

Na pevně sevřený majeteček,

Na skryté „já“ i neznámé „my“,

Na ty cetky chráněné obludným kouzlem „mít“

 

Úprk a let a zase pád do díry,

co se náhle trhla, díky té touze,  se světlem držet krok a

Současně se ubírat sladkojedovatým tajemnem.

 

Musí vyzpívat sýček svůj part?

Nebo snad jen stačí vypnout počítač,

Než přetržené nervy odezní v palčivé bolesti poznání?

 

Je to jak probuzení očekávané smrtícími sny,

Jak pohlazení chrčivým přízrakem s jemnou dlaní zapomnění.

Toulavá melodie z vrcholku hory

Pak určuje zanedbané krajině rytmus

 

Pociťuji chvění stoletých zdí

A tanec milionů stébel i koncert hluchých hudebníků.

Ty obrazy trčící jako zub v obzoru smíření

 

V obepínajícím chápání touhy a chtění

Nám beznadějný klapot vodní masy, tupě bušící na věky stejné místo,

Věští změnu.

 

Exploze nezájmu a prýštící bezmocnost odchytí cokoliv krásného.

Sílí jen slabí a šílenství objímá,

Jak milosrdná náruč pro budoucí oběti vítězů.

 

Už zase chci hladit dlaň,

Už zase zdvihám hlavu ke hvězdám,

Vůně borovic a pach tlení se dere skrz otupělé žábry bahnem obalených ryb.

 

Už zase věřím smrti, že postála modelem nekonečnu.

Jak však pochopím, kudy se táhne hranice, jež času propůjčila moc dokonalosti a

nebytím odměnila věrné, putující utopit pravdu v bublající vřavě spravedlnosti?