Oscilační paradigma magistra Erfeje

   Nikde nikdo, teda jo , jen několik zástupců bývalé vládnoucí třídy, ze zvyku si kupují jiné Právo, prý velice investigativní a dělají, že je to zajímá, ale ve skutečnosti jen dělají, že čtou, protože na to ještě nevidí, co je to investigativní, to nevědí a když náhodou rozluští titulek, protože je pološero a nechce se jim přiznat, že nevidí a tudíž vyndavat brýle, tak udělají nenápadný úšklebek, jako že reagují na to, co jako přečetli, ale ve skutečnosti, i kdyby to přečetli, tak je to nezajímá, protože to není o nich a vědí, že je to jinak, čekají na autobus a na opožděné zaslání výplaty, šéf je ujistil, že je to mimořádná situace a dal jim včera v hostinci na Kulatém růžku malou zálohu na víkend ze svého, chudák, asi to nepřežije, začíná poprchávat, blána noci pozvolna praská a skrze mraky probleskává ospalý páteční den., autobus nejede, všichni jsou oblečeni trochu barevně, ale chudě, bandasky už si nevezou, protože vedle vrátnice je mekáč, většina se těší na odpolední fotbal, či na chatu nebo chalupu, říkalo se, že jsme národ, který se za onoho režimu schovával na chalupy a tam že si vytvářel třetí rozměr a že je to světově ojedinělé, ale není to pravda, jezdí se tam dál a u grilovaného masa se říkají pravdy, které nikoho neovlivní, protože když oheň zhasne, tak se to zase říká e jinak nebo se mlčí.

   Autobus je tady, kravata mě škrtí a v devět oclock /jsem světový/ mám být v Holomóci městě. V busu to tak podivně páchne. Nevím, proč se v bohnickém sídlišti účtují tak vysoké nedoplatky za vodné, stočné a kocovné, když teď jasně cítím, že zdaleka ne všichni se pravidelně myjí, asi chtějí doplácet méně, ale tím si zase nepřímo určují cestu nafialovělé aury a mají jisté, že je, žádná slečna při cestě do vysněné práce, která je u hvězd vždy posláním, neočuchá a tudíž ani neosloví. V metru to smrdí stejně jako v metru v Moskvě. Je to zajímavé, protože tety s vytřeštěnými husami s očima navrch zobáku už metrem nejezdí, ale je tu kanálový puch, přitom kryty pod metrem už se nedělají, dělá se, že se ví, že válka nebude a proto se staví tak rychle, ve Švýcarsku si každý, kdo si postaví domeček, tak vlastně postaví dva, každý si pod ním udělá ještě jeden, dá si tam oblíbené víno, několik dlouhotrvanlivých bochanů sýra, je tam levnější než u nás důchodové pojištění, ale to u nás stejně ještě nikdo pořádně nechce, protože, co by si ho platil, když neví co bude za týden, natož za deset či třicet let,  no a k těm bochanům si přidá pár konzerv, závěť, CIGARETY A MÍSTO PRO DĚTI A ŽENU, CO KDYBY, ALE CHOVÁ SE TAK JAKO ŽE TO NEPTŘEBUJUE, ALE CO KDYBY… A TAK SI TY ZÁSOBY PRAVIDELNĚ, MĚSÍC PO MĚSÍCI OBNOVUJE, JAKO SE MEJE AUTO A JAKO SE JEDNOU TÝDNĚ VŠICHNI KOUPOU A DĚLAJ SI NOHY PEMZUOU, ABY NEMĚLI TVRDOU KŮŽI, PROTOŽE, KDYBY JE PORAZIKLO AUTO, TAK BY SE DOSTALI DO NEMOCNICE A TAM BY SE JIM SMÁL PRIMÁŘ A TAKY SESTRY, ŽE MAJÍ NA PATÁCH TVRDOU KŮŽI A ŠPINAVEJ KAPESNÍK A SPODKY S PRUHEM…u nás všichni, co budují domy, tak je staví většinou bez sklepení a proto si postaví několik domů, ale ty všechny míří vzhůru, v jednom domečku je prádelna, ve druhém kůlna, ve třetím auto a kola a tak je na malém pozemečku vlastně třeba pět domečků a nikde žádnej kryt, protože u nás nikdo nemyslí na to, co kdyby a tak celkově všechny ty domečky s těmi krbíčky a grily a záhonečky a stříškami a girlandami a veselými neladícími fialovorůžovými barvičkami vypadají jako jeden velký výběh pro zdravé a malé hrošátko či žiráfku. Kontinuální debilismus a plánovaná historická neposloupnost. Z bodu nikoho ještě do větší prázdnoty. Ignorace krajiny. Mezi tím vším pobíhají šťastní novomajitelé a myslí si, že právě oni mají ten zaručeně nejhezčí domeček, ale jelikož si to myslí všichni, tak rozdíl mezi českou vesnicí a poutí je už vlastně žádný, ale vono  je to vlastně jedno, protože jsme v Unii a tak právo identity je povýšeno na všeobecný nic neříkající pavkus a vydávají se na něj normy, ustanovení a zákony…Nastupuji do českého Pendolína. Národnost je třeba jmenovat, protože od ostatních pendolín se naše pendolíno liší pomalejší jízdou, protože podloží, tedy koleje, nejsou v takovém stavu, aby umožnily tak rychlou jízdu, jaké je toto pendolíno schopné vyvinout. Kruh se uzavírá. Tautologie se specificky českými podmínkami je na světě a všichni to musejí akceptovat. Čekají, jak to pojmeme… Nedočkají se ničeho překvapivého, neboť to pojímáme již několik staletí stejně. Pendolíno jede, ale jede jinak, něž by se všeobecně očekávalo. Česky. Tato naše nepopsatelná vlastnost nám ale na druhé straně umožňuje přežít naprosto všechno. Ani ne moc spokojeně, ale zase ne příliš nespokojeně. Obranné pohraniční pevnosti, Pražské jaro, studentská revoluce či evoluce, straníci v demokratické vládě, pendolíno už jede svou maximální rychlostí, tedy českou, tak co pořád máte…, a navíc, prezident tvrdí, že energetické zdroje se obnovují samostatně a že tudíž není důvodu k absolutně žádnému neklidu. Drogy, ztráta národního povědomí a kvetoucí bulvár, do toho česká krajina, kterou míjíme, v nebarevných přinádražních padomech se dvěma stoletými slepicemi a moravskou pálenicí v přístavku za humny, s hlavou rodiny, která je už pět let na podpoře a vydělává dvacetkrát méně než povaleč v Hamburku, míjíme tovární haly skoupené vyznavači osmiramenných svícnů, stejně jsou všichni původem buď ze Slovenska nebo z Ukrajiny, máme je rádi stejně čiperně žvatlající Vietnam na našich tržnicích jako ruské nápisy v Karlových Varech. Ve vlaku se tváří všichni jako že jsou spokojeni. Chlápek, co sedí naproti mně má schovaný stranický průkaz vedle lejster na výběrové řízení. Popírá svou minulost s odvoláním na skutečnost, že má jako bývalý lampasák oproti ostatním jednu nesmírnou výhodu, proto jede na to výběrové řízení, totiž, že je zvyklý tvrdě pracovat, je přesný a ví co je to řád. Chudáci účastníci školení, tedy pokud ho vyberou. A tak, kdyby ho vybrali, protože v mnoha komisích sedí stejní panáci jako on a ono se to tak stává, bude se mrva se šířit dál. Ob uličku trůní asi kdysi hezká nonšalantní dáma. Jede na kurz empatie a asertivity, vyplňuje si psychodotazník. Vypadá tak na pade, ale bude jí tak šede. Pečuje o sebe, asi má mladšího milence a něco káplo z restitucí, je draze oblečena a hezky, i když si toho ráno dala asi o trochu víc, voní. Mohla to bejt učnice z ČKD, ale pak byla veselá v rozkroku, táhla to s náměstkem a po velkym třesku si otevřela bordel. Teď si chodí jenom jednou měsíčně pro výprcné a pracuje na své image. Její přítel, rakouský ogar z Frýdku teď kupuje kousek španělského pobřeží a ona tam bude dělat průvodkyni… Každý tomu říká jinak. Ukrajinská servírka neohrabaně nabízí kávu, vojákovi se líbí její prdelka a tak jí, k jejímu údivu, nechává dvacet korun tuzéra, jako náhodou mu vypadne vizitka, ona jí sebere a on volá manželce, jaká že je cesta, jak mu to pěkně ubíhá a jak se na ní těší. Ostatní spí a nebo se pročítají stejnými novinami, odlišná je jenom jejich barevnost a formát. Formátem jsou ale jen ty tiskoviny, které čte menšina. Jako vždy. Bývalá šlapka pořád vyplňuje test:

Vím o svém nedostatku, ale myslím si, že není tak patrný, abych ho musela řešit

Vím o tom, ale pokusím se to odstranit, jen když mně na to přispěje zaměstnavatel

Vím o tom, ale pokouším se to odstranit sama…

Četla to a věděla, že to nevyplní pravdivě. Otázek bylo ještě asi šedesát a měla zaškrtnout pouze dvě nejpravděpodobnější varianty. Nepřečetla zdaleka všechny, bylo to na ni složité, nikdo po ní nikdy nic takového nechtěl a proto dolu, na volné místo A4 napsala:“Byla jsem tenkrát na Národní třídě, tedy kousek od ní ve vinárně a cítila jsem, že kolem mě jdou dějiny. Chci na sobě pracovat a být platnou členkou této demokratické společnosti.“ Pendolíno vjíždělo do olomouckého nádraží. Než zastavilo, přečetla si svůj výtvor ještě jednou a malinko se pousmála. Pak znovu vyndala růžové pero a slovo „demokratické“ dvakrát podtrhla. „Teď je to dobré“, řekla si. Venku pršelo. Kupodivu nikdo nebyl moravsky veselkavý, asi už se tam tolik ráno nepije. Zasedl jsem na výběrové řízení. Teda jako ten, který bude vybírat. Ozvalo se ťukání. „Dále“, řekl jsem optimistickou empatickou intonací. „Dobrý den“, řekl plukovník z vlaku, „nezlobte se, že jdu o pět minut dříve, ale jednou z mých odlišných vlastností od ostatní populace je, že jsem zvyklý tvrdě pracovat, mám řád a jsem vždy dochvilný.“ U pohovoru byl výborný, předložil mi asi dvacet certifikátů včetně zkoušek z anglického jazyka. Když odešel, připsal jsem si k jeho příjmení poznámku „plukovník, co seděl ve vlaku vedle kurvy/dobrý organizátor/vrátný v muzeu Lenina“. Ale snažil se. Zeptal jsem se ho, zda by byl ochoten školit rétoriku, jako živoucí příklad toho, jak to být nemá a on po chvilce váhání souhlasil. Měl sebou kamaráda, učitele hry na žesťové nástroje, který vystudoval u Apoštolské církve. Oba dva byli nějaký čas bez práce a proto se přihlásili na dotovaný kurz anglického jazyka. Na pohovoru měli vedle přípravy na assessment i tenisové rakety.

   Když jsem na zpáteční cestě českým Pendolínem retardoval ku Praze, tak jsem si při sladkém usínání říkal, že se snad přeci jenom něco děje…