A nebe vytáhlo oponu začíná hra pódia koupelen a jeviště postelí bez názvů a adres lesknou se polosvětly padajícími ze zářivek kdy argon je blikotem, Prométheem a Orfeem milionů vteřin rtuti za zpěvu otázek, s nimiž za sebou zavíráme dveře a noříme se do tikotu hodin
jen namísto dopisů do láhve si píšeme sms s přiznáním jablek protože jsme navěky vzdáleni břehům na opuštěných ostrovech měst na jejichž jménech se ještě musíme domluvit
ukončete všechny své vzájemné pohledy víčka se zavírají vystoupím z lásek mezi Muzeem a Můstkem nechám si olíznout dlaň slepým psem probodnu tmu kopím Svatého Václava a obejmu v pase tvůj první stín protože tvé oči jsou hluboké jako hrob růže i těla tam v Praze která je snem o odpovědích, jimiž se probouzíme uprostřed chrámu velkého černého nic kde milujeme
mé rty podobny ohni padají pod slovy jak Kristus pod křížem který pomáhám nést s každou almužnou i básní
odpusť mi Bože všechna města jakož i já odpouštím všem ulicím
|