Óda na Hölderlina

Příteli mých mladých let, k tobě se navracím

za vděčných večerů, když v spící zahradě

šeříkovému houští

zpívá už jen šumící proud.

Sotvakdo by tě znal; hodně se novější čas

vzdálil tichému kouzlu řeckých dob,

zbaven modlitby, bohů

pozná střízlivý národ jen prach.

Avšak pro skrytý houf niterně vnořených,

jimž Bůh uštědřil duši poraněnou,

pro ně znějí tvé písně,

hrané na božskou harfu, i dnes.

Toužebně potom chcem, znaveni všedností,

dostat ambrózii, noční pokrm tvých slok,

jejichž rozpjaté křídlo

zlatým sněním nás obklopí.

Ach, a ruději žhne, když nás probere zpěv,

také bolestněji, blažený dávnověk

řeckých chrámů si přejíc,

věčná vzpomínka na domov.