Tenhle den už roky neslavím.
V pokoji světla aut stékají po stěnách
a ty..
Ještě pamatuji si první i poslední slabiku tvé zrady.
Touhou nabitá podzimní nádraží, voňavou útulnost čajoven
i mazlivé rýmy vináren. Z těžkých rozhodnutí
tep s křivkou infarktu
od jara do zimy.
Zbytečně.
Protože ani to, co řečeno je třikrát,
pravdou se nestane.
Neznám tě.
Ostatně.. ty sebe také sotva. Žel ticho dál bolestí v každém výdechu
mezi námi křičí
a já..
Dnes nevěřím v jedinou nemožnost
před ani po snídani.
Ach, Alenko,
tam kde zázraky se nedějí,
dobrákem snadno může se zdát
i ten nejhorší lhář.
Možná napříště měla bych pomaleji číst,
když v životě nelze
začínat od konce
a nepotrestaná zla
pak uvnitř tíží jak smutné oči dětí
každičký den.
| 
